7. prosince 2013 uplynulo 290 let od smrti Jana Blažeje Santiniho Aichela, českého architekta, tvůrce specifického českého stylu - gotického baroka. Aichel pocházel z rodu italských kameníků a zedníků, kteří se usadili v Praze. Je autorem více jak osmdesáti staveb, z nichž dvě - kostel Svatého Jana Nepomuckého ve Žďáře nad Sázavou a kostel Nanebevzetí v Sedleci v Kutné Hoře - jsou zapsány do seznamu světového dědictví UNESCO.
Santini upadl téměř na 150 let do zapomnění, jeho dílo bylo znovuobjeveno až ve druhé polovině 20. století. Historici připisují toto zapomnění ztrátě dokumentace k více než osmdesáti stavbám. Několich zachovalých původních dokumentů ale dokazuje, že Santini si o svých stavbách vedl podrobné záznamy.
Pohled na Prahu s rozestavěnou katedrálou sv. Víta, 17. století.
Jan Blažej se narodil 3. února 1677 v Praze. Byl pokřtěn v chrámu sv. Víta a v jeho blízkosti také vyrůstal, protože na stavbě katedrály se podílela jeho rodina. Dědeček Jana Blažeje, Antonín Aichel, pocházel z Rovereda v jižním Tyrolsku. Do Prahy přišel kolem roku 1635 a živil se jako zedník. Oženil s Češkou Krystynou Ostovou z Plzně. Jeho syn Santini Aichel se vyučil kamenictví a jako kameník pracoval na mnoha významných stavbách v Praze. Měl tři děti: Jana Blažeje, Alžbětu a Františka. Jan Blažej byl od narození částečně ochrnutý, nemohl tedy v práci otce a děda pokračovat. Díky tomu se ale mohl stát autorem jedinečných staveb, doslova géniem architektury.
Jan Blažej byl nejprve žákem Kristiana Schrödera, malíře a správce sbírek na Pražském hradě s jehož dcerou Veroniku Alžbětou se oženil. Z malířství však přesedlal na stavebnickou a architektonickou dráhu. Ve studiích pokračoval dále v Rakousku a Itálii, poznatky a zkušenosti sbíral vandrováním. V Římě ho oslovily práce Lorenza Berniniho a především Francesca Borrominiho. Ale mistrem, který naučil Santiniho barokní principy stavitelství, byl burgundský architekt Jean-Baptist Mathey usazený v Praze od roku 1675. Po jeho smrti Santini převzal jeho nedokončené projekty.
Valkounský dům a dům U zlaté číše v Nerudově ulici, foto: Štěpánka Budková
V roce 1703 Santini začal s kompletní rekonstrukcí gotické katedrály v Sedleci.
Odtud se na doporučení opata Snopka dostal do Žďáru nad Sázavou, kde se seznámil s opatem zdejšího kláštera Václavem Vejmluvou. Ten se stal nejen jedním z jeho nejdůležitějších zákazníků a investorů. Téhož roku začal pracovat na dostavbě kostela Panny Marie Božské Prozřetelnosti pro pražské malostranské theatiny. V roce 1704 se podílel na přestavbě kapitulního děkanství na Pražském hradě.
Náseledující rok dokončil přestavbu, dnes již nezachovaného, staroměstského paláce pro Jana Rudolfa, hraběte z Lissau, který se zasloužil o mnohá doporučení jeho práce. To vše dokládá, že již od začátku svého působení Santini pracuje pro významné zákazníky, získává velké, náročné zakázky a je velmi uznávaný, vážený i obdivovaný. Santinimu se dařilo a v roce 1705 koupil Valkounský dům (čp. 211) v Nerudově ulici za 3000 zlatých v hotovosti. O dva roky později koupil i sousední dům U zlaté číše (čp. 212) a oba domy spojil.
Po Schröderově smrti si Santini roku 1707 vzal za ženu jeho dceru Veroniku Alžbětu. S Veronikou měl čtyři děti, ale tři synové zemřeli na souchotiny ještě jako děti a zůstala jen dcera Anna Veronika.
Když v roce 1720 manželka Veronika zemřela, oženil se s jihočeskou šlechtičnou Antonií Ignatií Chřepickou z Modliškovic s níž měl dvě děti. Svazkem s Antonií si zajistil nejen úzké rodinné vazby na českou nižší šlechtu, ale prostřednictvím vlivných švagrů i na vyšší církevní hodnostáře.
Santini pracoval pro církevní řády, zejména cisterciáky, pro které přestavěl v originálním stylu vícero gotických komplexů poškozených husitskými válkami. Dokázal zhodnotit gotické prvky v čistě barokním stylu. Jeho styl spojuje dva rozdílné proudy v dokonalém souznění, velmi osobním, výrazným a jedinečným v evropském kontextu.
Ve své práci se inspiroval cisterciáckým opatstvím v Morimondu ve Francii. Pro Santiniho měly přestavby opatství hluboký smysl, protože mniši velmi dobře věděli, kde je budovat - na místech oplývajících pozitivní energií. Santini sám byl člověk mnoha talentů a zájmů - filozof, teolog, inženýr a také znalec Kabbaly, jejíž vysvětlení se skrývá v symbolech a číslech. Santiniho dílo je plné symboliky. Poutní kostel Svatého Jana Nepomuckého u Žďáru nad Sázavou je vystavěn jako hvězda s pěti rameny - symbol svatého. Pentagram je také považován jako ochrana před silami zla. Každý Santiniho plán obsahuje symboliku, ať už je to číslo 3 - znamení Svaté Trojice, trojúhelník jako symbol prozřetelnosti nebo šestiramenná hvězda, symbol Davidův. Symbolika je také ve zdi Dolního hřbitova ve Žďárském klášteře ve tvaru lebky či kostel ve tvaru želvy v Obyčtově, symbolizujícím věrnost a stálost ve víře.
Santini je pochován na dnes již zrušeném hřbitově u bývalého kostela Svatého Jana Křtitele v dnešní Šporkově ulici. Existenci hřbitova připomíná kříž a pamětní deska na bývalé hřbitovní zdi, foto: Štěpánka Budková
Hra světel a stínů je charakteristickým rysem v Santiniho stavbách, využívá také vodních jevů a dalších estetických nástrojů. Santiniho styl byl mimořádný zejména tím, že netvořil podle žádných šablon, ale každou stavbu řešil nově, originálně, s mimořádným citem pro kompozici s okolím a pro historii místa. To mělo svůj význam zejména při přestavbách, které tvoří asi polovinu jeho díla. Osobitě řešil půdorysy a jeho stavby jsou charakteristické dynamickou modelací hmoty, která vytváří zprohýbaná průčelí.
Santini zůstal věrný svým architektonickým principům až do konce svého života, který bohužel trval jen 46 let. Zemřel 7. 12. 1723 v Praze a je pochován dle posledního přání na dnes již zrušeném hřbitově u bývalého kostela Svatého Jana Křtitele v dnešní Šporkově ulici. Existenci hřbitova připomíná kříž a pamětní deska na bývalé hřbitovní zdi.
Pro rehabilitaci a poznání Santiniho a jeho díla vznikla v roce 2011 úsilím historiků a nadšenců společnost Putování za Santinim.
Zdroj: Wikipedie - Jan Blažej Santini-Aichel
Radio Praha
English
Deutsch
Français
Español
Pусский
Česky