Čeští vynálezci

Záchytka

(1951)

Záchytka, celým názvem protialkoholní záchytná stanice - PZS, je zdravotnické zařízení sloužící k nedobrovolnému přenocování opilých lidí, kteří pro svou opilost bezprostředně ohrožují sebe nebo jiné osoby, veřejný pořádek nebo majetek, nebo jsou ve stavu budícím veřejné pohoršení.

První záchytka na světě byla otevřena v Československu, konkrétně v Praze u Apolináře, 15. května 1951. Prvním jejím klientem se stal 18. května 1951 ruský námořní inženýr. Zakladatelem první záchytky byl český bojovník proti alkoholismu Jaroslav Skála. Jelikož se záchytka ve svém tříměsíčním zkušebním provozu osvědčila, začala se postupně podobná zařízení šířit nejen po celé republice, ale i v zahraničí (např. záchytka v americkém St. Louis má zmínku o první pražské záchytce i ve své zakládací listině).

Za prvních 30 let své existence ošetřila pražská záchytka 180 000 lidí, v celé republice jich byl do roku 1981 ošetřen milion. Touto dobou už v Československu fungovalo 63 záchytek. K 1. lednu 2006 bylo v České republice podle údajů Ministerstva zdravotnictví v provozu 16 záchytek, přičemž nejvíce jich je v Moravskoslezském kraji, rovných pět.

Doc. MUDr. Jaroslav Skála

Doc. MUDr. Jaroslav Skála (1916 Plzeň – 2007) byl český lékař, bojovník proti alkoholismu a zakladatel první záchytné stanice.

Po maturitě v roce 1935 pokračoval ve studiu na lékařské fakultě v Praze a zároveň v Institutu tělesné výchovy a sportu. Ten absolvoval v roce 1939, avšak studia na lékařské fakultě již nestihl dokončit – okupanti uzavřeli vysoké školy. Nastoupil tedy jako učitel tělocviku na reálce v Plzni. Lékařskou fakultu dokončil až po válce v roce 1946.

Původně se ucházel o místo na interní klinice, poté v Ústavu tělovýchovného lékařství, nakonec byl přijat až na pražské psychiatrické klinice. V září téhož roku byl vyslán na mezinárodní konferenci o alkoholismu do Bruselu, což mělo patrně rozhodující význam pro směrování jeho profesionální dráhy. Navázal kontakty s americkou skupinou Anonymních Alkoholiků a výsledkem diskusí bylo zahájení averzivní léčby emetinem (vyvolává zvracení po požití alkoholu, lidově se mu též říká antabus). Jejich myšlenkami bylo inspirováno založení KLUSu – Klubu lidí usilujících o střízlivost. K němu došlo 5. února 1948, sdružoval pacienty a absolventy odvykací léčby. Slibně se rozvíjející kontakty s AA přerušil Vítězný únor 1948, další kontakty nebyly žádoucí z důvodů spirituálních prvků v programu 12 bodů AA, které byly v rozporu s oficiální ideologií.

Dne 10. září 1948 přišel Dr. Skála do budovy vedle kostela sv. Apolináře v Praze spolu s několika pacienty – alkoholiky z psychiatrické léčebny. Tím zahájilo činnost protialkoholní oddělení. To vedl Dr. Skála až do svého odchodu do důchodu v roce 1982. Během svého působení vypracoval komplexní léčebný program závislostí. V roce 1951 inicioval založení záchytné stanice – prvního zařízení svého druhu na světě. Zabýval se i výzkumem, prevencí a léčbou závislostí na psychoaktivních látkách.

Kromě alkohologie, která byla jeho povoláním, se zabýval i psychoterapií. Od roku 1953 pracoval v psychoterapeutické sekci Psychiatrické společnosti, v roce 1982 byl pověřen jejím vedením. Od roku 1968 založil 20 výcvikových komunit.

Dr. Skála byl autorem více než 140 odborných publikací. Za své celoživotní dílo byl v roce 2002 vyznamenán medailí Za zásluhy II. stupně.