(1843)
Rafinerie v Dačicích
Koncem 20. let 19. století založili bratři Tomáš a František Grebnerovi nedaleko Dačic malý cukrovar. To už za sebou měli zkušenosti z francouzských nebo německých cukrovarů a ty mohli, s podporou majitele místního panství Karla Dahlberga, uplatnit. Od roku 1833 v Dačicích fungovala rafinerie. A právě do ní František Grebner přešel. Rafinerie, která měla své sídlo přímo v centru Dačic, zpočátku zpracovávala pouze třtinový cukr, který byl do Dačic dovážen z italského Terstu. Ve 40. letech pak už zpracovávala výhradně cukr, který pocházel z domácích zdrojů. Rafinerie přinesla do Dačic hospodářské oživení - do města přišla řada odborníků a místní obyvatelé našli v rafinerii nová pracovní místa. Na jaře 1840 do rafinerie přichází nový ředitel - Jakub Kryštof Rad.
Jakub Kryštof Rad
Nový ředitel začal bezprostředně po svém nástupu s modernizací továrny - pořídil novější stroje a v roce 1842 zavedl do výroby první parní stroj ve městě. Podnik pod jeho vedením vzkvétal a dodával cukr nejen na jižní Moravu a do jižních a východních Čech, ale také do rakouského pohraničí.
Tvary cukru byly velice nepraktické. Byl to cukr velikánský, buď ve formě homolí nebo klobouků nebo veliké kusy, krystaly. Cukr se potom musel sekat, aby se mohl použít na praktické slazení.
Juliana Radová
Za vznikem první kostky cukru musíme hledat ženu. Paní Juliana Radová se totiž jednou při porcování homole cukru ošklivě poranila. Bylo to zřejmě někdy v létě roku 1841. Tehdy přiběhla se zavázaným prstem za manželem a říkala: ´No, podívej se, jak to vypadá! Já jsem se takhle zranila! Musíš s tím něco udělat a vymyslet něco menšího.´ Od paní Juliany to byl takový podnět. Ředitel Rad přemýšlel, jaké kousky cukru a jakým stylem vyrobit. A tak se zrodil jeho vynález v podobě lisu na kostky cukru. Asi za dva až tři měsíce od něj paní Juliana dostala hezký dáreček - bedničku s asi 350 kostkami cukru, bílými a červenými. Tak získala takové menší kousky, které mohla prakticky využívat v domácnosti.
Radův vynález odstranil obtížné a nepříjemné sekání a štípání cukru z homolí a první kostky cukru byly na světě. Vynález spatřil světlo světa v roce 1841, ale trvalo ještě dlouhé měsíce, než se cukr začal sériově vyrábět a než Jakub Kryštof Rad na tuto výrobu získal privilegium.
Musel žádat o udělení licence k výrobě kostkového cukru a o schválení patentu. Toho se dočkal až v lednu roku 1843. Potom mohl zahájit pokusy s výrobou. Samozřejmě chtěl podnikání rafinérie oživit právě výrobou těchto kostek cukru, takže v roce 1843 se tím intenzívně zabýval. Na podzim roku 1843 se první kostky cukru skutečně objevily na trhu.
Z Dačic se dodávaly také do Vídně, kde se prodávaly pod názvem "čajový cukr". Balíček o 250 kostkách připomínal bedničku s čínským čajem. Byl samozřejmě opatřen původními dačickými etiketami a stál 50 krejcarů.
Tehdy se vyráběli dva druhy kostek. Jedna kostka byla větší, měla hranu asi 1,5 cm. A ta menší měla hranu asi 1,2 cm.
Lis na cukr
A tajemství Radova vynálezu? Cukrová moučka se naplnila do otvorů mosazné desky, která měla 400 čtvercových děr a byla usazena na spodní měděnou desku. Obě desky se potom posunuly pod lis, ve kterém se cukr stlačil na polovinu svého původního objemu. Nakonec se kostky vytlačily na dřevěnou podložku a na ní se asi 12 hodin sušily. Pak už se kostky cukru mohly balit.
Výroba kostkového cukru se ale v Dačicích dlouho neudržela. Trvala vlastně po celou dobu 40. let, ale skončila poměrně záhy v roce 1852, protože se přece jenom zjišťovalo, že Dačice leží mimo centrum cukrovarnické výroby. Podmínky pro pěstování cukrovky tady byly špatné. Takže rafinérie zanikla v roce 1852.
Už od poloviny 40. let se hospodářská situace rafinérie začala zhoršovat. A dokonce ani výroba kostkového cukru, do které Jakub Kryštof Rad vkládal velké naděje, očekávané zlepšení nepřinesla. V roce 1846 Rad rezignoval a odešel zpět do Vídně. O několik let později je tedy rafinérie definitivně uzavřena - byla totiž příliš daleko od hlavních řepařských oblastí a náklady na dopravu cukrové řepy se zvyšovaly.
Památník v Dačicích, foto: Martina Schneibergová
Kostka cukru je pro nás dnes naprostou samozřejmostí. O to překvapivější je fakt, že Radův vynález byl brzy zapomenut. Potom se také přisuzoval jiným osobám. Až ve 30. letech 20. století se zase obnovilo bádání a bylo dokázáno, že Rad je první, kdo s výrobou kostky cukru přišel.