Velikonoce

Foto: Archiv Radia Praha Konec zimy a začátek jarního období symbolizují velikonoční svátky. Tak jako svátky vánoční mají i Velikonoce pohanské kořeny. Pohanští Slované i Germáni slavili začátkem jara procitnutí přírody ze zimního spánku. Židé v tuto dobu také slaví svůj velký svátek - Pesach, svátek Smilování, na památku vysvobození Izraelitů z Egypta.

Křesťanské Velikonoce na pohanské a židovské oslavy navazují, o čemž svědčí i pojmenování Velikonoc v mnoha jazycích - v latině, řečtině a ruštině Pascha, ve francouzštině Paques, v němčině Ostern a angličtině Easter od germánské pohanské bohyně Ostary. V češtině jsou Velikonoce pojmenovány podle Velké noci, během níž byl Ježíš vzkříšen.
Noc z Bílé soboty na Velikonoční neděli byla od pradávna považována za největší noc v církevním roce.

Velikonoce jsou, narozdíl od Vánoc, svátky pohyblivé. Velikonoční neděle následuje vždy po prvním úplňku, který nastane po prvním jarním dnu. Velikonoce se tedy slaví v období mezi 22. březnem a 25. dubnem. Letos úplněk připadl na úterý 30. března a Velikonoční neděle tedy bude 4. dubna. Toto pravidlo pro jejich určování bylo stanoveno na církevním koncilu v Nicaeji roku 325 a vycházelo z konkrétních údajů zmiňovaných v Novém zákoně při líčení Kristovy smrti a následného zmrtvýchvstání. Z popisu událostí totiž vyplývá, že k ukřižování došlo krátce po začátku jara po úplňku měsíce. Velikonočním svátkům předcházel, stejně jako vánočním, půst.

Vynášení Morany, foto: Jana Beránková / ČRo Křesťanské Velikonoce byly zasvěceny památce umučení a vzkříšení Krista a staly se významným církevním svátkem. Se svátky vzkříšení se pojí ale i řada obyčejů a zvyků, které mají předkřesťanský, tedy pohanský původ, jako je například barvení vajíček. Tyto obyčeje byly pro pohany symbolem plodnosti a života. Pohanské kořeny Velikonoc dosvědčují i zvyky předcházející Velikonocům.

Na Smrtnou neděli, čtrnáct dní před Božím hodem velikonočním, děvčata vynášela Mařenu, nazývanou i Morena, která byla symbolem zimy a smrti a její vynášení mělo představovat odchod zimy, znamenající bídu, nepohodu a chlad. Morenou byl zpravidla došek oblečený do dívčího kroje, který děvčata u potoka svlékla a hodila do vody a průvod se mohl vrátit do vesnice.

Květná neděle, foto: Archiv Radia Praha Křesťanské oslavy Velikonoc začínají týden před Božím hodem velikonočním na Květnou neděli, kterou začínal pašijový týden. V kostele se světily kočičky, dřevo a voda. Ze dřeva dělali hospodáři křížky, které roznášeli po polích a přáli jim i sobě bohatou příští úrodu. Začátek týdne byl časem velkého úklidu. Na Modré pondělí, Žluté úterý a Černou středu lidé bílili světnice i chalupy. Všechno muselo být vynešeno ven, uvnitř nesmělo být vynecháno jediné místečko. Nezapomínalo se ani na komín. Po vnitřním úklidu následovalo vápnění celé chalupy i zvenčí. Vymetáním chalup lidé symbolicky vymetávali zimu i ze svých duší.

Zeleným čtvrtkem začíná takzvané svaté třídení, patřící k nejvýznamnějším dnům církevního roku. Lidový název Zelený čtvrtek vznikl ze starozákonního obyčeje požívat v tento den zeleninu. V tento den poslední večeře Páně, zazní hlahol všech zvonů, které až do Bílé soboty zmlknou. Hlas zvonů, o kterých se povídalo, že odletěly do Říma, nahrazovaly děti řehtačkami a klapačkami a řehtaly ráno, v poledne a večer místo zvonění, a tím i vyháněly Jidáše. Mezi nejstarší zvyky patřil zvyk honění Jidáše, jímž býval zvlášť rychlý chlapec. Tento obyčej zanikl počátkem minulého století, stejně jako pálení Jidáše. Hospodyně zametly před východem slunce dům, aby se v domácnosti nedržely blechy. Někde jedli chléb namazaný medem kvůli ochraně před uštknutím, jinde házeli medem pomazaný chléb do studní, aby se v nich voda držela po celý rok.

Na Velký pátek varhany mlčí, foto: Kristýna Maková Velký pátek považovala katolická církev vždy za den největšího církevního smutku. Je to jediný den v roce, kdy se nikde na světě neslouží mše svatá. Také varhany mlčí a na oltáři zbaveném všech ozdob, nehoří žádné světlo. Kříž je zahalen černou rouškou. I s Velkým pátkem jsou spojeny pověry. Na Velký pátek vstávali lidé velmi brzy a spěchali k potoku či řece, kde se omývali studenou vodou a přecházeli potok bosýma nohama, protože věřili, že si tak zajistí na celý rok dobré zdraví. Hospodyně vynášely ven vyvětrat peřiny, aby se zbavily nemocí a vyhnaly všechny neduhy z domu a vybízely své dcery k mytí u studánky, aby byla hezká a dobře se vdala. Žádný hospodář nevyjížděl do polí, neboť se nesmělo hýbat se zemí. Mnozí věřili, že v ten den země vydává své poklady a že na souš vycházejí vodníci. Z počasí Velkého pátku se předpovídalo počasí celého roku.

Na Bílou sobotu se chodilo v průvodu kolem celého náměstí, později kolem kostela, ve kterém se světila voda a velikonoční svíce, a potom se u něj "pálil Jidáš". Ohořelá dřívka si lidé brávali domů a dávali za trámy obydlí, aby chránila hospodářství před bleskem a ohněm. Třáslo se stromy, aby měly hodně ovoce. Bílá sobota byla vedle Zeleného čtvrtka považována za šťastný den pro setí. V tento den končil půst. Před polednem se již rozeznívají zvony. Bílá sobota bývala dnem ticha a klidu. Denní bohoslužby vůbec nebývaly a bohoslužba byla slavena buď v podvečerních hodinách, nejdříve však po západu slunce, nebo od půlnoci. Při těchto nočních bohoslužbách církev užívala jen svěceného světla.

V neděli, na Boží hod velikonoční, jdou lidé do kostelů na slavnostní mši svatou. V neděli se nesmělo nikde pracovat, rodina trávila tento den pohromadě a společně jedla a pila. Odpoledne hospodář roznášel do polí proutky kočiček svěcených na Květnou neděli. Ženy a dívky si zdobily kraslice a chlapci si pletli pomlázky z vrbových proutků.

Foto: Archiv Radia Praha Velikonoční pondělí je dnem radosti dětí i dospělých. Mužské pokolení se vydává hned časně za děvčaty, aby jim pomlázkou, kterou uplete ze čtyř, šesti či osmi vrbových proutků a ozdobí jednou nebo více barevnými stužkami, vyprášilo sukně. Prapůvodní smysl mrskačky či šlehačky byl omlazovací - míza z mladých větviček se měla přenést na živé bytosti. Za koledu a vymrskání podarovávala děvčata chlapce a mládence vajíčky, malovanými, barvenými ale i bílými. Nejvíce se používala barva červená jako barva lásky.

Nejznámější kolední říkankou dodnes zůstává: Hody, hody, doprovody, dejte vejce malovaný, nedáte-li malovaný, dejte aspoň bílý, však vám slepička snese jiný. V domech dostávali mládenci vedle vajíček i pohoštění - skleničku "něčeho tvrdšího" a velikonoční mazanec. Chlapci většinou nejdříve chodili za těmi nejhezčími děvčaty a pro děvče by bylo potupou, kdyby je nepřišel nikdo vyšlehat.

Tento zvyk, kterým chlapci svérázným způsobem projevovali náklonost k něžnému pohlaví, se uchoval až do dnešních dnů, především v menších městech a na venkově. Chlapci díky tomuto zvyku mohou navštěvovat děvčata. V tento den jim také ve všech rodinách nalévají a na alkoholem rozjařené koledníky se dívá shovívavě.

Nakonec zbývá dodat, že Velikonoce se stejně jako Vánoce, ačkoli jsou náboženskými svátky, nepřestaly slavit ani v socialistickém Československu. Jen jim byl v letech 1948 až 1989 vdýchnut trochu jiný význam - oficiálně byly slaveny jako svátky jara.

   Zpět