Život Mikoláše Alše

Rodný dům M. Alše v Miroticích, foto: Packa, Creative Commons 2.5 Jeho otcem byl František Aleš, písař a později městský tajemník, člen významné a zámožné mirotické rodiny, matkou Veronika Alšová, rozená Famfulová. Kvůli finančním potížím se celá rodina několikrát přestěhovala. V roce 1856 nejprve do Písku a následně do Prahy. Ani tam se však nepodařilo situaci zlepšit a Alšové se v únoru 1859 vracejí zpět do Mirotic.

Kreslit začal už ve čtyřech letech. V roce 1862, podobně jako jeho dva bratři František a Jan, nastoupil na školu v Písku a v roce 1865 na gymnázium, které však pro neshody s jedním z tamních pedagogů musel opustit. Začal se tedy učit malířem a později, roku 1867 vstoupil do druhé třídy Písecké reálky, kde studoval až do roku 1869, kdy odjel do Prahy na Akademii výtvarných umění. Během studia si přivydělával vyučováním kreslení a drobnými ilustracemi. Jeho profesory byli Josef Matyáš Trenkwald a Jan Swerts.

Mikoláš Aleš V roce 1876 se zúčastnil demonstrace proti profesoru A. Woltmannovi, který během své přednášky v německém vzdělávacím klubu Concordia popřel sice existenci českého umění, ale pouze v době gotické a barokní, přesně uvedl, že české umění pouze přejímalo v té době německé vzory. Čeští studenti, kteří přednášku navštívili, hlasitě protestovali a neopustili přednáškovou síň, na což profesor Woltmann reagoval následným vyklizením síně. Později protesty přerostly v potyčky mezi německými a českými studenty. Aleš byl potrestán několikadenním vězením a vyloučen z akademie. Jednalo se spíše o výtržnost. Do vězeňské cely si vzal pouze Bibli.

Po tom, co předčasně zemřeli oba jeho bratři (1865 František, 1867 Jan), zemřela v roce 1869 také jeho matka. Otec se v roce 1874 znovu oženil, ale téhož roku zemřel. Protože se svou macechou se nikdy nespřátelil, zůstal ve 22 letech zcela sám a bez prostředků odjel natrvalo do Prahy.

V roce 1879 společně s Františkem Ženíškem zvítězil s cyklem Vlast v konkursu na výzdobu foyer Národního divadla. 29. dubna téhož roku se oženil se svou dětskou láskou Marinou rozenou Kailovou a společně začali bydlet na Malé Straně v Praze. Následně odjíždí na studijní cestu do Itálie a po návratu, v letech 1880–1881 pracuje na čtrnácti velkých lunetách pro Národní divadlo a ilustracích pro Arbesův časopis Šotek. V roce 1889 vytvořil cyklus ilustrací národních písní Osiřelo dítě a následovaly další cykly. Jeho posledním dílem byl akvarel Svatý Václav, který namaloval na jaře roku 1913.

Hrob Mikoláše Alše na vyšehradském hřbitově Byl uznáván už za svého života, i když spíše jen jako kreslíř a dekoratér, jeho olejomalba byla doceněna až později, ve 20. století. Na Národopisné výstavě v roce 1895 bylo vystaveno mnoho jeho sgrafit. V roce 1896 vydal spolek Mánes první samostatnou publikaci o jeho díle a k šedesátým narozeninám byl jmenován pražským měšťanem a byl mu udělen titul inspektora kreslení na měšťanských školách a rádce v dílech uměleckých. Jeho život ukončila mozková mrtvice, která ho potkala ve věku 61 let. Je pochován na vyšehradském hřbitově v Praze.