Max Švabinský

Po rozvodu s Elou (1930) si Švabinský našel byt v Bubenči, který mu byl posledním domovem. V hlavním městě po sobě zanechal několik monumentálních děl. Ještě v době studií, v roce 1896, získal svou první velkou veřejnou zakázku. Jednalo se o výzdobu vestibulu Zemské banky v ulici Na Příkopě. Dvě nástěnné malby z roku 1913, nazvané České jaro, krášlí Riegrův sál Obecního domu. Ve 30. letech se v domácí kultuře, celkem pochopitelně, kladl důraz na díla oživující bohatou minulost národa. Švabinský na popud vlády navrhl předlohu pro mozaiku v Síni padlých legionářů uvnitř památníku na Vítkově. Práce byla dokončena jen měsíc před nacistickou okupací. Souběžně realizoval barevná okna v křestní kapli sv. Ludmily a nad jižním vchodem svatovítské katedrály. Po 2. světové válce se vrátil k výzdobě chrámu na Pražském hradě a vytvořil tři okenní vitráže s Nejsvětější Trojicí a českými světci.

Od smrti druhé manželky Anny v roce 1942 až do svého skonu zůstával přes léto u rodiny Havlíčků na kraji Chodova, kteří vlastnili malou vilku s rozlehlou zahradou, kde se Švabinskému zalíbil altán a výhledy na Prahu i do kraje. Prostředí, v němž během své poslední životní etapy tvořil, zachytil na několika obrazech, čas strávený v domě přátel věnoval také litografiím květin a motýlů či navrhům poštovních známek. Samota Havlíčkových se v pozměněné podobě zachovala dodnes, přes plot lze však vidět jen pražské sídliště Jižní Město. Max Švabinský byl jako významná osobnost českého umění pochován na vyšehradském hřbitově.