Lucemburkové v Čechách

Jan Lucemburský (10. srpna 1296 – 26. srpna 1346)

Pečeť Jana Lucemburského Jan Lucemburský, známý též pod přízviskem Slepý, byl jediným synem lucemburského hraběte a římského krále Jindřicha VII. a Markéty Brabantské, neteře francouzského krále Filipa IV.

Jan Lucemburský s Eliškou Přemyslovnou Roku 1309 čeští vyslanci, nespokojení s vládou Jindřicha Korutanského, požádali Jindřicha VII. o pomoc. Tou měla být svatba jeho syna s princeznou Eliškou. Jindřicha zprvu vylekaly pověsti o zavraždění českého panovníka Václava III. a obával se anarchie v Čechách, proto chtěl s Eliškou oženit svého mladšího bratra Walrama. V červenci roku 1310 ale císař nátlaku českého poselstva podlehl a dojednal nástup svého čtrnáctiletého syna Jana na český trůn. Eliška se měla v určité lhůtě dostavit do Špýru, jinak by byla ujednání zrušena. Ještě na poslední chvíli se Lucemburkové pokoušeli změnit osud tím, že Přemyslovně poslali naproti rytířského Walrama. Marně doufali, že osmnáctiletou dívku okouzlí spíše zralý muž než čtrnáctiletý chlapec. Eliška si ale mladičkého Jana oblíbila. 31. srpna tedy proběhly zásnuby a o den později se ve špýrské katedrále konala velká svatba.

Jan byl poté nucen vojensky obsadit Čechy a koncem roku přijal slib věrnosti od českých stavů, jimž potvrdil jejich privilegia – inaugurační diplom pro Čechy a Moravu. Inaugurační diplomy mimo jiné zakazovaly zastávat v Čechám úřady lidem, kteří nežili v Čechách a na Moravě úřady lidem, kteří nežili na Moravě. Dne 7. února 1311 byl společně s Eliškou Petrem z Aspeltu korunován českým králem.

Mladistvý král Jan Lucemburský přijíždí roku 1310 do Prahy, Josef Mathauser Jan se pokoušel vládnout s ohledem na říšskou politiku, která byla pro Lucemburky prioritní a vzorem mu byl způsob vlády na francouzském dvoře. Jenže česká šlechta nechtěla silného panovníka. Když roku 1310 přišel Jan Lucemburský do Prahy, národ k němu vzhlížel s upřímnými nadějemi v to, že po letech rozbrojů zavládne v zemi klid z doby posledních Přemyslovců. Jan jim připravil trpké zklamání a sám se zklamání dočkal - česká šlechta mu dala jasně najevo, kdo je v zemi pánem.

Situaci Janovi zkomplikovala smrt otce roku 1313. Vrásky mu přidělávala i Eliška Přemyslovna, která se snažila obnovit vládu v duchu Přemyslovců, což v tu dobu bylo zcela nereálné. Jan tedy odjel do Lucemburska a protože se mu nepodařilo najít jiné řešení, obsadil Čechy vojensky. Šlechta se proti králi znovu postavila a Jan Lucemburský se málem musel vzdát české koruny. Smír zprostředkoval až římský král Ludvík IV. Bavor. Později se o vzpouru proti králi pokusil pražský patriciát, který uzavřel spojenectví s Vilémem Valdekem a královnou Eliškou. Jan dokonce krátce okupoval Prahu. Poté ztratil o Čechy zájem – bral je jen jako zdroj financí pro rodovou evropskou politiku. Tím si vysloužil přezdívku „král cizinec“.

Jan Lucemburský doporučuje sněmu českému Karla za svého nástupce, Stanislav Hudeček Dlouhodobá nepřítomnost krále měla za následek rozrušování struktur země a společenských poměrů. V říjnu 1333 král na popud šlechty poslal do Čech svého prvorozeného syna Václava, budoucího krále Karla IV. Na přelomu let 1333 a 1334 udělil synovi titul markrabě moravský, čímž zlegitimoval jeho postavení v českých zemích. Nastává napjaté období tzv. lucemburského dvojvládí, které o to více umocňovali ne příliš vřelé vztahy otce se synem. Situace se uklidnila až v roce 1341, kdy Jan Lucemburský Karlovi zajistil nástupnictví na českém trůnu. Za Karla IV. došlo k postupnému zlepšování poměrů v Čechách.

V posledních letech života Jana Lucemburského postihla dědičná oční choroba, kvůli které v roce 1339 oslepl. Jeho účast v bitvě u Kresčaku, kde bojoval na straně Francouzů, znamenala spíše dobrovolnou smrt. Přes jeho v podstatě záporný vztah k zemi, které vládl třetinu století, se Janovi podařilo rozšířit území království, dát zvučné jméno titulu českého krále a připravit svého syna na následnictví.

Zdroj: Wikipedia