Projekt Kafka

Karlův most

9. června roku 1357 císař Karel IV. položil základní kámen nového mostu. Vybudováním mostu byl pověřen mladý stavební mistr Petr Parléř. Vltavu překlenulo šestnáct mostních oblouků a půl století zůstal most jediným spojením Starého města s protějším břehem. První z třiceti soch byla umístěna na most v roce 1657, železný krucifix, ke kterému byl přidán hebrejský nápis v roce 1696. Druhou sochou byl svatý Jan Nepomucký odlitý v Nürnbergu v roce 1683. Brzy poté se rozšířil nepomucký kult po celé Evropě.

V roce 1903 napsal Franz Kafka báseň:

Lidé kteří přechází přes temné mosty,
kolem posvátných kamenů svatých
osvětlených slabým světlem.

Mraky, které putují šedou oblohou,
kolem kostelů
s mizejícími věžemi.

Ten, který se nahne přes kamenné zábradlí
a pohlédne do večerních vod
s rukama odpočívajícíma na starobylých kamenech.

Sousoší svatého Vincenta Ferreria a českého patrona svatého Prokopa V dopise z roku 1920 pro mladou dívku Minze Eisnerovou, Kafka vypráví o reliéfu pod sousoším svatého Vincenta Ferreria a českého patrona svatého Prokopa. Podle legendy, Svatý Prokop, představený Sázavského kláštera a příležitostný poustevník, prý zkrotil Ďábla, který se stal jeho služebníkem.

“Každý má uvnitř sebe svého vlastního hryzajícího, noc ničícího ďábla, který není ani dobrý ani špatný, ale je to sám život. Kdybychom ho neměli, nemohli bychom žít. To, co v sobě proklínáš, je tedy tvůj život. Ďábel v tobě je hmota (a v zásadě zázračná hmota), která ti byla dána při narození a kterou musíš nyní do něčeho přetvořit. Pokud jsi pracoval na poli, tak to, pokud vím, není pokus o útěk, ale jen ty, ženoucího ďábla před sebou, stejně jako krávy, který se doposud pásl na ulicích v Teplicích, pro jednou na lepší pastvu.

Na Karlově mostě v Praze pod sochou svatých je reliéf, který ukazuje tvůj příběh. Svatý muž orá pole s ďáblem zapřaženým v pluhu. Ačkoli on (ďábel) je rudý vztekem (jinými slovy přechodný stav; dokud není ďábel spokojený, není úplné vítězství), odhaluje zuby, ohlíží se na svého pána se zlým pohledem v očích, kroutí ocasem, však nebyl nikdy zapřažený. A teď ty, Minze, nejsi svatá a neměla bys být a ani by to nebylo potřeba a byla by to škoda a smutné, kdyby všichni tví ďáblové museli táhnout pluh, ale pro mnoho z nich by to bylo dobré a byl by to velký skutek, který by si tím učinila. Neříkám to proto, protože se mi zdá, že to tak je – ty sama o to vnitřně usiluješ.”