Projekt Kafka

Pražská továrna na azbest

Bořivojova 27, Žižkov

Za těmito dveřmi se nacházel dvůr s tovarnou na azbest Kafkův švagr, Karl Hermann, manžel Elli Kafkové založil malou továrnu na azbest v roce 1910 v tovární čtvrti na Žižkově. Na začátku 20. století byla výroba azbestu slibným průmyslovým odvětvím. Prodej azbestových výrobků stoupal a nikdo nemluvil o zdravotním riziku. Azbestóza, plicní onemocnění, byla poprvé popsána v roce 1900, ale nemohla zastavit růst tohoto slibného odvětví. Kafkův otec se rozhodl, že také Franz by se měl alespoň částečně podílet na chodu továrny. Tak se tedy Franz s finančním přispěním otce stal partnerem v Pražské továrně na azbest. Kafka si brzy uvědomil, že udělal chybu. Továrnu přímo nenáviděl a účast ve vedení přijal s nechutí.

Zdroj: kauza3.cz Z deníkových zápisků je zřejmé jaké mučení mu práce v továrně způsobovala a svědčí o neustálých výčitkách od otce a jeho vlastních pocitech viny, že zase nedostál očekávání. Byl “neschopný a cítil se jako chlapce, který dostal naplácáno” a pochyboval o své schopnosti “zvládnout všechny detaily továrních záležitostí”. Kafka napsal o dělnicích v továrně:“Včera v továrně. Mladé ženy oblečené ve svých nemožných špinavých a neupravených šatech, s rozcuchanými vlasy, jako kdyby právě vstaly z postele, spolu s ustvičným hlukem hnacího ústrojí a jejich výrazy pevně držely na místě strojů, které ačkoliv automatické, se náhodně zastavovaly; tyto ženy nejsou lidské bytosti, nezdravíš je, neomlouváš se, když do nich vrazíš; jestliže se jim zadá nějaký úkol, vykonají ho, ale okamžitě se vrátí zpět ke stroji, pohybem hlavy jim ukážeš, kde by měli pomoci, stojí tam ve svých střevících, jsou vydány té nejmenší moci a nemají ani sebemenší porozumnění, aby si získaly přízeň této síly pohledy a známkami úslužnosti. Nicméně, jamile odbije šestá hodina, a všechny si sdělí čas, rozvážou si šátky na krku a na hlavě, zbaví se prachu kartáčem, který cestuje přes celou pracovní halu a je netrpělivě vyžadován, přes hlavu si natáhnou sukně, a když mají ruce čisté, jak jen mohou být, nakonec jsou to ženy, umí se smát navzdory bledosti a špatným zubům, zatřesou svými ztuhlými těly, nemůžeš do nich vrazit, podívat se na ně nebo je přehlížet; couvneš na mastné dřevěné bedny, abys jim udělal cestu, držíš klobouk v rukou, když říkají dobrý večer a nevíš, jak máš přijmout, když ti jedna z nich pomůže do zimníku.”

Žižkovská plynárna Kafkova cesta do továrny vedla ze Starého Města na rozlehlé předměstí, do tovární čtvrti na Žižkov.

Z deníku z 18. 11. 1911: “Včera v továrně. Zpátky jsem jel elektrikou, seděl jsem s nataženýma nohama v koutě, viděl venku lidi, rozsvícené lampy v obchodech, zdi viaduktů, jimiž jsme projeli, znovu a znovu záda a tváře, silnici, na níž není nic lidského kromě lidí vracejících se domů a která vede z obchodní třídy na předměstí ven z města, pronikavá, do tmy se zařezávající elektrická světla nádraží, nízké, silně se zužující komíny plynárny, plakát o pohostinském vystoupení jisté zpěvačky de Treville, který se po zdech doplazil až do uličky blízko hřbitovů a odtamtud z chladných polí se pak se mnou zas vrátil do teplého obydleného města. Cizí města bereme jako fakt, obyvatelé tam žijí a neproniknou do našeho způsobu života, tak jako my nemůžeme proniknout do jejich způsobu, musíme srovnávat, tomu se člověk neubrání, dobře však víme, že to nemá žádnou mravní ani psychologickou cenu, konečně často můžeme od srovnávání i upustit, jelikož příliš velká rozdílnost životních podmínek nás srovnávání zprošťuje. Zdroj: kauza3.cz Předměstí našeho rodného města jsou nám však sice také cizí, jenže tady má srovnávání cenu, půlhodinová procházka nám to znovu a znovu dokazuje, zde žijí lidé zčásti uvnitř našeho města, zčásti na nuzném, temném okraji, rozbrázděném jako veliký úvoz, ačkoli všichni mají tak velký okruh společných zájmů jako žádná jiná skupina lidí mimo město. Proto přicházím na předměstí vždy se smíšeným pocitem strchu, opuštěnosti, soucitu, zvědavosti, hrdosti, radosti z cestování, mužnosti a vracím se z něho v pohodě, s vážností a v klidu, obzvláště ze Žižkova.”

Kafka továrnu nenáviděl a poté, co si pohrával s myšlenkou na sebevraždu, se Max Brod snažil přesvědčit Kafkovu matku o vážnosti situace. Franze tedy nahradil Paul Hermann, bratr Karla. Poté vypukla první světová válka, Karl byl povolán do armády a Kafka musel opět věnovat více času továrně. Nedostatek surového materiálu a dalších nezbytností následkem války narušoval pravidelnou produkci. V roce 1917 byla podána žádost k likvidaci a před koncem války v roce 1918 byla Pražská továrna na azbest Hermann & Co vyjmuta z obchodního rejstříku.