Projekt Kafka

Dům u Zlaté štiky

Dlouhá 16, Staré Město

Dům u Zlaté štiky 15. března 1915 se Kafka nastěhoval do nového bytu v pátém patře nově postaveného domu „U zlaté štiky“ a zůstal zde až do konce února 1917. V dopise Felice Bauerové napsal: „Zvláště příjemný přátelský rohový pokoj, dvě okna, balkónové dveře. Výhled na mnoho střech a kostelů. Snesitelní lidé, od té doby co se mi daří, že se s nimi nemusím vidět. Hlučná ulice, těžká vozidla již velmi brzo ráno, na to jsem si téměř zvykl. Ačkoli pokoj je pro mne neobyvatelný. Ačkoli leží na konci dlouhého předpokoje a je dost izolovaný, je to betonový dům; slyším až do 10 hodin vzdychání sousedů, rozhovory lidí žijících pode mnou, tu a tam rachot z kuchyně. A navíc je nad velmi tenkým stropem podlaha, a jeden nikdy neví, jestli mi nějaké pozdní odpoledne, právě když se chystám pracovat, služebná nestoupne úplně nevinně malou botou přímo na hlavu. Občas tady také někdo hrál na klavír, a v létě bylo slyšet z půlkruhu přilehlých domů zpěv, housle a gramofon. Něco co by se blížilo tichu až od 11 hodin v noci. Takže nemožnost najít klid, úplný pocit ztráty domova, osvobozující místo šilenství, zhoršující se slabost a beznaděj.”

Dům u Zlaté štiky “Přestěhoval jsem se do pokoje, ve kterém je slyšet hluk desetkrát více než v tom prvním, ale který je na druhou stranu nesrovnatelně hezčí. Myslel jsem si, že budu lhostejný k umístění a vzhledu pokoje. Ale nejsem. Bez volnějšího výhledu, bez veže v dálce, dokonce I když to nemůže být otevřená krajina, bez toho jsem ubohý a skleslý; ačkoli nemohu vysvětlit, která část mé ubohosti je způsobena pokojem, nemůže být malý; po ránu je plný slunce a kvůli nízkým střechám dosahují paprsky až ke mě. Ale nemám jen ranní slunce, protože je to rohová místnost a dvě okna jsou na jihozápad. Ale necítím se duševně příliš na výši, kdosi nade mnou v (prázdné, nepronajaté!) místnosti dupe sem a tam v botech a spustil tam nějaký hlučný stroj, který vyvolává představu hry v kuželky. Těžká, rychle vržená koule se koulí po celé délce stropu, praští do rohu a kutálí se zpět s těžkým burácením.”

Nebyly to těžké boty ani nějaký přístroj, ale mechanismus výtahu: “V mém pokoji se asi utrhlo ze řetězu celé peklo; za pravou zdí jsou zřejmě narovnány klády, je slyšet jak se kmen uvolní z vagónu , pak je zvednut, vzdychá jako živá věc, poté zapraští a spadne a ozvěna toho prokletého betonového domu to pohltí. Nad pokojem v podkroví mechanismus výtahu hučí a šíří se prázdným prostorem. (Dříve jsem si myslel, že je to duch; je zde nicméně také služebná, která mi při věšení prádla doslova ohmatává hlavu svými dřeváky).”

Během dvou let, kdy pobýval v Dlouhé, Kafka skoro nic nenapsal. S pomocí sestry začal shánět nějaké skromnější bydlení – klidně i podkroví – nejlépe v jednom ze starých paláců na druhé břehu Vltavy. Franz byl neskonale nadšen, když mu na podzim roku 1916 sestra Ottla nabídla útočiště v malém domečku, který si pronajímala ve Zlaté uličce na Hradčanech.

Secesní dům “U zlaté štiky” byl postaven v letech 1911-1914 českým architektem Karlem Jandou na místě, kde původně stály dvě budovy z 15. století, ale kvůli městské obnově byly strženy. Jmenovaly se dům “U zlaté štiky” a “U zlaté krávy”. Během Kafkových časů byla v přízemí nového domu hospoda a tiskárna.