Latinsky psaným dílem Contra bullam papae se Hus v roce 1412 vymezil proti papeži a jeho schvalování odpustků. Kritika nezůstala bez následků. Hus odchází na venkov, protože kázání v Praze mu byla zakázána.
Ukázka z 1. tištěného vydání Orthographia Bohemica (1857)
Středověký spis, který patří k základním kamenům vývoje českého pravopisu a je považován zároveň za nejstarší pojednání o fonetice v Evropě, vyjma mrtvých jazyků. Vznikl mezi lety 1406 a 1412, i když dle některých pramenů je datován až do období konce husitského hnutí. Nedochoval se originál, pouze opis v třeboňském archivu.
O to, že je jeho autorství přisuzováno Mistru Janu Husovi, se zasadil historik a objevitel díla František Palacký, který spolu Aloisem Vojtěchem Šemberou inicioval jeho první tištěné vydání i s českým překladem v roce 1857 pod názvem Orthographia Bohemica, resp. Ortografie česká.
Revolučnost díla spočívá v nahrazení spřežek (sz, cz, rz apod. - dodnes se zachovaly například v polštině) diakritickými znaménky. K označení měkkých souhlásek, ale i tvrdého "l", se v traktátu používá tečka (tzv. punctus rotundus), k zápisu dlouhých samohlásek slouží čárka (tzv. gracilis virgula), která rovněž nahradila spřežky vytvořené zdvojením samohlásek, jak se používají dodnes například v němčině (aa, ee, oo...). Jedinou spřežkou, která zůstala v naší řeči zachována, je písmeno "ch". Čárky a háčky přejaly později z češtiny některé další jazyky, například v Pobaltí.
V době obrození se pro latinské názvy zmiňovaných diakritických znamének vžily výrazy nabodeníčko krátké a dlúhé, které se do pozdějších vydání traktátu dostaly omylem z doslovu Šafhauzské bible. Přechod od spřežkového k diakritickému pravopisu byl velmi pozvolný, teprve více než 100 let po Husově smrti, v souvilosti s rozmachem knihtisku, se začal v knihách objevovat častěji.
Protož, věrný křesťane, hledaj pravdy, slyš pravdu, uč sě pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti: nebť pravda tě vysvobodí od hřiecha, od ďábla, od smrti dušě a konečně od smrti věčné, jenž jest odlúčenie věčné od milosti Božie.
Nejrozsáhlejší spis Mistra Jana Husa je rozborem Kréda (čili vyznání víry), desatera Božích přikázání a Otčenáše (Páteř je odvozené od Pater noster, latinského označení základní modlitby). Myšlenky, které se v něm objevují, pocházejí z různých období Husova života do roku 1412, kdy byl Výklad Viery, Desatera a Páteře dokončen. Kromě náboženského, popř. sociálního aspektu, zde Hus poprvé zdůrazňuje vlastenectví.
Víru rozebírá v širším pojetí - tedy víru v to, co říká jiný člověk, víru v nařízení duchovních a nakonec víru v Písmo svaté. Hus odlišuje „věřit v Boha“ a „věřit Bohu“ - věřit v existenci Boha ještě neznamená, že člověk je křesťanem. Být pravým křesťanem znamená věřit Bohu, tzn. Božímu slovu a jednat podle něho. Věřit Bohu znamená také důvěřovat mu a milovat jej.
Věz, že nemáš věřiti v papežě, ani v svatého Petra, ani v pannu Mariji, ale věř, že panna Maria syna božieho, člověka Jezukrista porodila, a věř jí, že což jest mluvila, to jest pravda, a tak budeš věřiti jí, o ní, ale ne v ni.
Satan prodává odpustky, ilustrace z Jenského kodexu
Kritika soudobé církve, napsaná po zákazu působení v Betlémské kapli. Za „svaté věci prodávání a kupování“ (svatokupectví) považoval, pokud někdo vymáhal poplatky za církevní obřady (křty, pohřby, mše, modlitby apod.), nehledě na chudobu věřících, dále prodávání církevních hodností a odpustků. Je pro odebrání majetku církevním hodnostářům.
Poplatky církvi se za papeže Jana XXIII. vystupňovaly, protože potřeboval získat prostředky na křížové tažení proti neapolskému králi Ladislavovi. Do Čech se Janova kampaň dostala v květnu 1412. Hus proti ní vystoupil jak na půdě univerzity, tak v Betlémské kapli. Důsledkem jeho postoje byl rozkol s králem Václavem IV. a nutnost přerušit svou duchovní činnost ve městě. Hus tedy svá emotivní vystoupení nahradil psaním traktátů jako Knížky o svatokupectví, které útočily na feudální řád a vyzývaly k boji proti jeho principům. O několik let později našly velkou odezvu v husitských válkách.
Věrní křesťané varují se všech obyčejóv, jenž sú proti obyčejóm jich spasitele a proti jeho radě neb proti přikázaní; a uzří-li který obyčej, an jest proti pravdě, ihned jej zavrhú.
Další z Husových traktátů z let 1412 až 1413, který má charakter přípravy ke kázání. Jde o myšlenky převzaté z bible, z děl církevních učitelů a církevního práva. Napsal jej původně latinsky (De sex erroribus) - text se záhy objevil i na stěně Betlémské kaple. Rozebírá "bludy" o stvoření, víře, odpuštění hříchů, poslušnosti, kletbě a svatokupectví. Česká verze vznikla v červnu 1413 a není pouhým překladem, Hus přidává do každé z šesti kapitol úvody a další nová část textu se objevuje v závěru díla. Více než samotný obsah, kde se již opakovaně zabývá vztahem církve a světského života, je zajímavé právě porovnání obou jazykových mutací, z nichž lze pochopit pracovní metody, jaké dobový kazatel používal. Obvykle si na počátku učinil latinské poznámky, které rozpracovával podrobněji v češtině pro svá kázání.
Brání-li papež kázati v kaplách slova božieho, brání-li mši slúžiti kněžím, jenž umějí kázati a žádost dobrú mají, aby slúžili jsúce dobřě živi, nemají ho v tom poslúchati; neb sě to protiví i přikázaní i radě i chvále boží. A tak někdy jest dobré neposlúchati prelátóv a svých starších.
Nejkritičtější Husův spis O církvi (latinský originál pod názvem De ecclesia) navazuje na stejnojmenný traktát Viklefův. Ve 23 kapitolách kritizuje poměry v církvi, kterou rozděluje na obecnou - společenství lidí (křesťanů) - a papežskou. Většinu svých tezí opírá o biblické citáty. Odmítá fakt, že papež je přirozenou hlavou církve, a to bez ohledu, zda vede příkladný život.
Převzal Viklefův názor, že ve skutečnosti v čele církve stojí Kristus. Církev přirovnává k tělu, kde má každá součást svou funkci, ale je v něm, podobně jako v církvi, mnoho neduhů, které označuje například jako hlen, výkal či hnis. Věřící rozděluje mezi církev zvítězilou, bojující a spící, podle toho, zda míří do nebes či do očistce. Dále si všímá vztahu lidí k církvi (křesťané, pronásledovaní křesťané, pohané a pokrytci). Polemika mezi církví Kristovou a církví papežovou se opírá o výklad biblického citátu o svatém Petrovi. Hus vnímá jako skálu Krista a Petra pouze jako správce. Dílo dokončil 8. června 1413 na Kozím hrádku.
Je sedm duchovních skutků milosrdenství - a ty sú: učiti hlúpého, raditi pochybujícímu, tresktati hřěšícieho, těšiti zarmúceného neb smutného, odpustiti vinu blížniemu, trpěti mile protivenstvie křivé, modliti sě i za nepřátely. (Kázání na čtvrtou neděli po Svaté Trojici)
První strana vydání Husovy Postilly z roku 1564
Soubor kázání, který Jan Hus sepsal po svém odchodu z Prahy. Postily zaznamenávali od středověku kněží, aby více přiblížili víru obyčejným lidem. Termín je odvozen z latinského "post illa verba", tj. po oněch slovech, přičemž oněmi slovy je míněno evangelium. Husova Postila (někdy psáno i Postilla) obsahuje více než pět desítek kázání, která odrážejí Husův boj za očistu církve. Poslední řádky dopsal 27. října 1413 na Kozím hrádku.
Dílo s podtitulem O poznání cesty pravé k spasení věnoval kazatel dívkám a mělo pro ně být návodem, jak žít v souladu s božím slovem. Rady rozdělil do deseti kapitol. V úvodu zdůrazňuje nutnost sebepoznání jako cestu k poznání jiných i Boha samotného.
Duše má tři věci v sobě, jimiž na Boha pomní, jeho zná a žádá: prvá věc paměť, druhá rozum, třetí vůle.
V další kapitole pojednává o svědomí, díky němuž se může věřící vystříhat hříchu, nebo které ho dodatečně přivede k pokání. Všímá si i špatných návyků kněží, kterým vyčítá svatokupectví, smilstvo a lakomství. V následující části popisuje bídu jako součást života, který předchází posmrtnému štěstí.
Tak máme vážiti tohoto života psoty a bídy, abychom se zde netěšili, bydla dlouhého již nežádali, ale znajíce tu bídu, domů k svému milému Otci, k věčné radosti skutečně pospíchali.
V oddíle věnovaném pokušení, ať již od Boha, člověka či ďábla, se zaměřuje na pokušení výhradně zlé, které pochází od ďábla a chytrou polemikou radí, jak odrážet rafinované otázky a tvrzení, které mají svést věřícího ze správné cesty.
Za tři největší nepřátele duše považuje Hus tělo, svět a ďábla. Tělo nás poráží svými potřebami, svět pěti smysly, kterými veškeré dění vnímáme.
Závěrečné kapitoly Dcerky se zabývají pokáním, důstojenstvím duše, posledním soudem, životem věčným a láskou k Bohu.
English
Deutsch
Français
Español
Pусский
Česky