Historie Radia Praha

Budova radiotelegrafické stanice v Poděbradech, odkud bylo v roce 1936 zahájeno vysílání na krátkých vlnách Československá vláda si uvědomovala, že nemá účinný nástroj, který by čelil nepřátelské propagandě na rozhlasových vlnách. Cizojazyčné přednášky Radiojournalu, vysílané na středních vlnách, nebyly pro tento účel dostatečnou zbraní.

Přesto se na českém území na krátkých vlnách po určitou dobu vysílalo: v letech 1924-1927 prováděla pražská firma Elektra testování vysílacích elektronek v pásmu krátkých vln. Vysílání bylo zachyceno až ve Velké Británii.

Krátkovlnné vysílače v radiotelegrafické stanici v Poděbradech Tak vznikla počátkem 30. let na československém ministerstvu zahraničí myšlenka zřídit vysílání na krátkých vlnách, které by bylo dobře slyšitelné v zahraničí. Tyto snahy dobře ilustruje memorandum ministerstva zahraničí z konce roku 1934 o využití rozhlasu k propagaci státu, v němž ministerstvo upozorňuje na "potřebu zřízení krátkovlnné stanice. Ta poskytuje možnost zahraniční propagandy, kterou by pochopily takové státy, jako jsou Německo, Maďarsko, Itálie a SSSR." Ministerstvo zahraničí zároveň upozorňovalo na možnost stálého styku s krajany v severní Americe a navrhlo, aby zřízení krátkovlnné stanice bylo vyňato z úkolů ministerstva pošt a telegrafů a aby tato otázka byla pojímána jako mimořádné opatření pro obranu státu. Ještě v roce 1934 oznámil v parlamentu ministr pošt a telegrafů, že v Poděbradech bude vybudována krátkovlnná stanice pro propagaci Československé republiky za hranicemi. Podle dobového tisku byl na tento účel vyčleněn rozpočet 3,5 milionu korun.

Montáž krátkovlnných vysílačů a antén byla zahájena v roce 1935 v radiotelegrafické stanici v Poděbradech, která patřila ministerstvu pošt a telegrafů. Stanice, v Poděbradech známá jako "Rádiovka", byla vybudována v roce 1923. V roce 1936 byla dokončena instalace dvou vysílačů Marconi a vysílače SWB9/30. Vysílač SWB9/30 měl výkon 34 kW, pracoval na vlnových délkách 13 až 100 m, a právě ten se začal využívat pro rozhlasové vysílání.

Technický ředitel Československého rozhlasu Eduard Svoboda, který 31. srpna 1936 zahájil vysílání do zahraničí Zkušební vysílání, trvající několik hodin, bylo zahájeno 24. července. Ve dnech 13. až 14. srpna se vysílalo celých 24 hodin. Vysílala se reprodukovaná hudba z gramofonových desek, vždy po dvaceti minutách přerušovaná natočenými hlášeními v různých jazycích. Gramofonové desky byly pouštěny v improvizovaném studiu přímo na vysílači v Poděbradech. Pravidelné vysílání bylo zahájeno 31. srpna v 10 hodin a bylo již odbavováno ze studia Československého rozhlasu v Praze. Byla to kombinace reprodukované hudby a hlasatelských vstupů v různých jazycích, které se vysílaly živě. Vysílání z Prahy zahájil anglickým proslovem technický ředitel Československého rozhlasu Eduard Svoboda. Toto datum je také považováno za zahájení vysílání do zahraničí.

Blatnerfon Hlavní cíle vysílání do zahraničí shrnul v roce 1936 ministr pošt a telegrafů Alois Tučný: "Poděbradský rozhlasový vysílač bude doplňkem československé všeobecné rozhlasové sítě a jeho vysílání bude tedy opatřovat rozhlasová společnost Radiojournal. Je samozřejmé, že stanice bude užívat hojnou měrou - podobně jako je tomu u cizích krátkovlnných vysílání - státně propagačních zpráv a informací pro cizinu v hlavních světových jazycích, jakož i vysílání zvláštních pořadů pro zahraniční Čechy a Slováky, usedlé v zemích, kde naše rozhlasové stanice není slyšet. Poslání nové krátkovlnné stanice bude i jinak významné - otevře naší kultuře, zejména naší hudbě, nové brány do světa a umožní, abychom v ušlechtilém závodění s jinými evropskými státy ukázali, do jaké míry dovedeme přispívat k rozkvětu všelidské vzdělanosti."

V prvních dnech se vysílalo na krátkých vlnách celkem 6 hodin denně ve třech dvouhodinových blocích: od 10 do12, od 17 do19 a od 20 do 22 hodin. Od 13. září bylo vysílání rozděleno na evropské (od 20.25 do 22.30 hodin) a americké (od 3 do 5 hodin pouze v úterý a v pátek) a začaly se vysílat zprávy.

Hlasatelka Zdeňka Walló Program se zpočátku skládal především z koncertů, zaznamenaných na tzv. Blatnerfonu, předchůdci magnetofonu. Byl to rozměrný a těžký přístroj pro magnetický záznam zvuku na úzký ocelový pásek.

Mluvené slovo bylo v menšině a vysílalo se živě. Šlo o ohlašování pořadů a zprávy (ve vysílání pro Evropu česky/slovensky, německy, francouzsky a anglicky, ve vysílání pro Ameriku česky/slovensky, anglicky, příležitostně rusínsky). Ze slovesných útvarů se vysílaly především přednášky, zpočátku jen v češtině, méně v angličtině.

Krátkovlnné oddělení Československého rozhlasu sídlilo ve dvou kancelářích v domě, přiléhajícímu zezadu k hlavní budově Československého rozhlasu a pracovalo v něm asi osm lidí. Jedním z nich byla paní Zdeňka Walló, známá hlasatelka Československého rozhlasu, která pro své jazykové schopnosti začala pracovat také pro krátkovlnné vysílání.

Hlasatelka Helena Kronská V krátkovlnném oddělení pracovala také Helena Kronská, provdaná Stepanová: "Do krátkovlnného oddělení Československého rozhlasu jsem nastoupila v roce 1936. Měla jsem na starosti dopisy. Jednou - bylo to ještě v roce 1936 - za mnou přišli, jestli bych nezaskočila za hlasatelku Zdeňku Walló, která onemocněla. Moje vysílací premiéra dopadla dobře a od té doby až do roku 1939 jsem kromě korespondence dělala i hlasatelku. Živě jsme ohlašovali, co posluchač uslyší, následovaly zprávy a pak jsem dala pokyn technikovi, který pustil záznam z Blatnerfonu. Pak se totéž opakovalo v dalších jazycích: němčině, angličtině a francouzštině. My hlasatelé jsme museli zvládat ohlášení ve všech jazycích."

Vedle vysílání do Evropy a Ameriky se na krátkých vlnách vysílaly ještě pořady (od 10 do 12 a od 17 do 19 hodin), které byly přejímány z "domácího" vysílání Radiojournalu.

Ohlas na vysílání Radia Praha byl povzbuzující. Dopisy posluchačů začaly chodit již v prvních zářijových dnech a do konce roku 1936 jich přišlo 4443. Dopisů od krajanů bylo 267, z toho zhruba polovina ze severní Ameriky. Jak vzpomíná Helena Kronská, všechny dopisy byly pečlivě registrovány: "Dopisy přicházely z celého světa, hlavně z Anglie a Ameriky. Psala jsem odpovědi a vedla evidenci všech pisatelů. Výkazy jsem nosila technickému řediteli Československého rozhlasu Eduardu Svobodovi, který se živě zajímal o to, kde a jak je vysílání slyšet."

   Zpět na obsah