Enrique Stanko Vráz (1860-1932)

Enrique Stanko Vráz

Enrique Stanko Vráz Legendární Timbuktu uprostřed Sahary, neprobádané toky rovníkové Ameriky nebo dajáčtí lovci lebek na Borneu - tam všude na přelomu 19. a 20. století směřoval český cestovatel Enrique Stanko Vráz. Jako jeden z prvních bělochů se dostal do oblastí, které byly do té doby zcela neznámé. Shromáždil obrovské sbírky přírodnin, etnografického materiálu i unikátních fotografií, které zcela věnoval Národnímu a Náprstkovu muzeu v Praze. Napsal řadu cestopisů a pořádal přednášková turné po Spojených státech i své vlasti.

Svůj skutečný původ obestřel tajemstvím a vytvořil si fiktivní životopis, který ovšem příležitostně pozměňoval. Podle něj se narodil 18. února (či 8. dubna) roku 1860 v bulharském městě Veliko Tărnovo. Jeho otec byl prý diplomatem, jindy zase důstojníkem. Vráz vystudoval kadetní školu, zúčastnil se prý bitvy u Plevna a ve svých dvaceti let opustil Evropu, údajně po rodinné tragédii. V jiných materiálech ovšem uvádí jako místo narození Maturin anebo Caracas ve Venezuele.

Cesta do Afriky

Enrique Stanko Vráz Dvacetiletý Vráz se vydal do severní Afriky a pokusil se několikrát dostat z Maroka v přestrojení za Araba do tehdy zcela nedostupného města Timbuktu uprostřed Sahary. Po třech letech marných pokusů se rozhodl dostat do Timbuktu z Gambie. V Gambii ale onemocněl malárií, a tak se na cestu vydává až v roce 1885. Při plavbě po řece Gambii opět onemocněl malárií a musel se vrátit zpět. V tomto roce vznikají také první Vrázovy fotografické snímky. Při léčbě následků malárie na Zlatém pobřeží (Ghana) u basilejské misijní společnosti v pevnosti Christianborg se dost Vráz k fotoaparátu, sice cestovnímu, ale značně težkému přístroji, který se umisťoval na stativ a fotografovalo se na skleněné desky. Vráze fotografování zaujalo, do deníku píše: "Záhy se pyšní Zlaté pobřeží moderním evropským 'ateliérem', kterému nechybí ani zařízení: jedna plenta dovezená z Evropy a koryčanské křeslo před aparátem, kam ochotně usedají všichni, nejen milí přátelé misionáři, pokřtění jejich žáci, černoši pyšni na svůj poloevropský kroj, nýbrž i domorodci s rohatými vlasy na špejlích."

Na sklonku roku 1885 cestoval po Libérii, Sierra Leone, a po Ghaně, kde byl zajat kmenem Ašantů, ale podařilo se mu uniknout. Během svého pobytu v západní Africe nasbíral velké množství přírodních exemplářů, asi 15 000 kusů hmyzu, 1200 ptáků, 600 savců a asi 800 kusů jiných předmětů. Řadu z nich věnoval Národním muzeu.

Napříč rovníkovou Amerikou

'Vráz na své 'Rosinandě' (jako v Don Quichot de la Mancha), kůň starší než jsem byl já a kterého z milosrdenství lidského, koupil jsem, jehož kosti chrastily, než jsem jej vykrmil.' (Foto: eSbírky, Náprstkovo muzeum, Fotografická pozůstalost E. St. Vráze, E.St.Vráz na koni, www.esbirky.cz) Ze západní Afriky se vydal na Kanárské ostrovy, kde se léčil z prodělané malárie. Seznámil se s polským knížetem Woronieckým a setkal se se svým přítelem Jaroslavem Brázdou. Rozhodl se, že procestuje Jižní Ameriku od východu na západ. Společně s Brázdou a Woronieckým se vydal v červenci 1889 na parníku Olinde Rodriguez na cestu do Jižní Ameriky. Po zastávkách na karibských ostrovech Guadeloupe, Martinik a Trinidad připlouvají do Venezuely. Zde však kníže Woroniecký záhy umírá na žlutou zimnici.

Pro cestu napříč Amerikou po vodních tocích potřeboval Vráz finanční prostředky. S přítelem Brázdou se vrhli na obchodování. Do Evropy posílali různé přírodniny a sbírali orchideje. Od indiánů se naučili zpracovávat mízu balatového stromu, která je podobná kaučuku. Takto si vydělávali od roku 1889 a konečně 23. listopadu 1892 Vráz vyráží na parníku Bolívar proti proudu Orinoka.

Z města Caicary pluje na deset metrů dlouhé kanoi Praga po Orinoku a po řece Río Negro až do brazilského Manausu. Během cesty se ale jedna z lodí s nákladem sbírek potopila, jeho společník byl okraden o všechny peníze z prodeje balaty a Vráz musel prodat druhou loď i vlastní fotoaparát, aby měl nějaké peníze na další cestu. 3. července 1893 vyráží z Manausu na parníku Perseveranza proti proudu Amazonky. V polovině července se dostává k peruánským hranicím. Po výpravě za kmenem "lovců lebek" z okolí řeky Ucayali a po krátké cestě za sběrači kaučuku se v říjnu vydává do peruánských And. Po překonání několika průsmyků se dostává do města Cajamarka a 27. listopadu 1893 doráží do přístavu Pacasmayo na březích Tichého oceánu. Na chilském parníku Maipo připlouvá do Panamy a odtud se po krátké zastávce ve Venezuele dostává v roce 1894 do Evropy. Do Prahy se vrací s množstvím sbírek a fotografií. Přivezl s sebou také 44 ptáků a různých savců pro pražskou zoologickou zahradu, ta však stále ještě nebyla vybudována, a Vráz tedy všechna zvířata po výstavě na Perštýně prodal do Vídně.

Za lovci lebek

Autoportrét E. S. Vráze pořízený v Japonsku Vráz vyrazil na přednáškové turné po českých a moravských městech, při líčení zážitků ze svých cest promítá i diapozitivy, tehdy nazývané "světelné obrazy". V listopadu 1895 se vydává do Severní Ameriky, kde pokračuje v předáškách pro Čechy v Chicagu a New Yorku. V lednu 1896 odplouvá do Japonska, poté se vydává do Číny, plaví se po řece Jang-c'-ťiang až do Šanghaje. Přes Šanghaj, Nanking a Hongkong se dostal do Singapuru a odtud na Borneo, kde má v úmyslu lovit orangutany. Přibližně dva měsíce pobýval mezi obávanými Dajáky v povodí řeky Sadongu, Batang Luparu a Simujanu.

Rozhlasová Vzpomínka Vrázovy dcery Vlasty z roku 1938:

"Již dva měsíce prosekává si Vráz zarostlou vodní cestu, aby se svými průvodci Dajáky pronikl hlouběji do vnitrozemí za svým cílem. Často po pás se brodí vodou, šplhá přes spadlé větve a kořeny, vzdoruje tropickým horečkám a zimnicím, týrán vedrem bornejského pařeniště a pronásledován útoky pijavic a tisíci krvežíznivých komárů. Noc se stráví pod nedostatečnou stříškou rychle zhotovenou z palem na malé vysekané mýtině, nebo se přenocuje v dajáckém domě v osadě domorodců. Všude, kam běloch přijde, předchází jej dobrá pověst a zajišťuje mu přivítání kmene a pozvání k spoluobývání velkého společného domu na kůlech nad zemí. A v tomto dajáckém sídle z bambusu pokrytého blátem, deset stop nad močálem, bydlí celý dajácký kmen. Kdykoliv Vráz se sem vrátí ze svých loveckých výprav, nalezne zde vřelé přijetí. Jeho hostitelé jsou velice špinaví, chudičcí, však poctiví a mírumilovní, byť by zdobili své příbytky lidskými lebkami. Hlavy zabitých nepřátel jsou jejich nejcennějším majetkem."

V říjnu 1896 cestuje na Novou Guineu. V prosinci se dostal na území lidojedů Hatamů. Zde se dostává do potíží. Docházejí zásoby, má spory s domorodci a průvodci odmítají pokračovat v cestě do vnitrozemí. Zklamaný se tedy vrací zpět. Během své cesty však udělal mnoho geografických objevů a odvezl si s sebou mnoho cenných přírodnin. Většinu z této unikátní sbírky, ve které byly i rajky či paježura, musel odprodat do Londýna, protože Praha neměla dostatek peněz k úhradě dopravy do Čech. Krátce pobyl také v roce 1897 v Siamu, odkud přivezl do Čech bojovnice pestré, které se tak staly prvními tropickými rybami v českých akváriích.

Opět v Americe

Do USA Vráz odjíždí za svou snoubenkou Vlastou Geringerovou, se kterou se poznali v Praze u Náprstků. Vezmou se v Chicagu v prosinci 1897 a vydávají se na svatební cestu do Mexika. Vráz dále přednáší a také cestuje za indiány kmene Hopi do Nového Mexika, kde pořizuje mnoho unikátních fotografií.

V Zakázaném městě a u korejského prince

V lednu roku 1901 se Vráz vydal na cestu do Číny. Navštívil Peking a jako jeden z prvních Evropanů se dostal do Zakázaného města a pořídil tam fotografie. Po třech měsících se vydal do Mandžuska a poté do Koreje, kde byl hostem korejského prince. Potom se vrátil za rodinou do USA.

Fotografická pozůstalost E. St. Vráze na eSbírky http://www.esbirky.cz

Zpátky do Čech

E. St. Vráz s rodinou V letech 1903-1904 přednáší v městech Jižní Ameriky, navštěvuje opět Mexiko a podílí se s archeologem E. H. Thompsonem na vykopávkách v mayském městě Chichén Itzá. Také se na čas vrací do Prahy, ale kvůli nedostatku peněz zase brzy odjíží do USA. Vstupuje do zahraničí politiky, stává se zplnomocněncem pražské Národní rady a zakládá její americkou větev. Zapojuje se do čechoamerického společenského života a spolupracuje na předvolební kampani příštího prezidenta Woodrowa Wilsona.

Rozhlasová vzpomínka Vrázova syna Vítězslava:
"Vzpomínám si na svou první návštěvu Čech v roce 1922. Byl jsem jako hoch velmi zklamán. Vše mi tu bylo cizí. Toužil jsem jen po amerických kamarádech, po svém rodišti, po známých místech a zvycích. Ani krása staré Prahy na mne nezapůsobila tak, aby mi vynahradila vše, co mi tu scházelo. Otec byl tím roztrpčen, zklamán. Chtěl mne poslat zpět do Ameriky první lodí, ale přece se přemohl a vzal mne s sebou na přednáškové turné. Viděl jsem české lesy, dědiny, historické hrady, přírodní krásy české země. Zapomínal jsem ponenáhlu na život amerického velkoměsta."

Natrvalo do Čech se Vráz vrací v srpnu roku 1921. Nepodaří se mu získat práci ani v Národním ani Náprstkově muzeu, obživu si obstarává jen přednáškami a honoráři z knih. Má také zdravotní potíže a umírá 20. února v roce 1932.

"Budu šťastný a spokojený, kdekoli zemru nebo zahynu, když v obou muzeích památka po mně zůstane, s níž obecenstvo, hlavně studující mládež, zábavu a poučení čerpat bude..."

Cestopisy

Enrique Stanko Vráz napsal mnoho cestopisných knih, které vycházely s množstvím jeho vlastních fotografií nebo s ilustracemi Zdeňka Buriana v pozdějších vydáních.

První Vrázova kniha Z cest E. St. Vráze vyšla v sešitovém vydání v roce 1898. Je to pestrá směs dojmů a zážitků z Venezuely, pralesů kolem Orinoka, Japonska, Bornea, Číny a Siamu. Kniha má úspěch a Vráz se pouští do svého nejobsáhlejšího díla a v roce 1900 vychází tisícistránkový svazek Napříč rovníkovou Amerikou. Je to jak poutavý cestopis, tak odborné dílo. V roce 1901 vychází třetí kniha, V Siamu, zemi bílého slona a v roce 1904 cestopisné črty Čína.
Další knihy: Taje amazonských pralesů, Za poklady El Dorada, U králů temné pevniny, V sedmém moři, Bílý ďábel v Pekingu.