Životem Barunky Panklové

Portrét Barbory Panklové Božena Němcová se narodila 4. února 1820 ve Vídni. Tak zní oficiální údaj, kolem data jejího narození i jejího skutečného původu ale panují velké dohady. Skutečnou matkou Barbory Panklové by mohla být nejmladší sestra „paní kněžny“ z Babičky - Dorothéa Perigord Talleyrand. Jejím milencem byl hrabě Carl Clam - Martinic. V tom případě by se Němcová mohla narodit v roce 1816 nebo 1817. Na to, že mohla pocházet z rodiny „paní kněžny“ z Babičky, tedy vévodkyně Kateřiny Vilemíny Zaháňské, upozornil už exilový spisovatel Ota Filip. Ve své knize Zahrada života paní Betty se této záhadě věnuje autor literatury faktu Miroslav Ivanov. Nejznámější jsou spekulace bývalé školní inspektorky Heleny Sobkové, autorky knih „Tajemství Baronky Panklové“ a „Kateřina Zaháňská“. Většina současných českých literárních badatelů ale tuto spekulaci odmítá.

Rodiči budoucí spisovatelky byli panský kočí Johann Pankl, který mluví jen německy, a Terezie Panklová, rozená Novotná, která má ke své nejstarší dceři poněkud chladný vztah. Barunka jako jediné dítě manželů Panklových měla přitom svého domácího učitele a jako mladá dívka strávila roky na zámku v Chvalkovicích. Sama Němcová o tom později napsala: „Tu dobu, nebylo mi ještě zcela třináct let, přišla jsem do Chvalkovic. K správcům do stravy, k učitelce do šití a k učiteli, abych se naučila fortepianu a němčině.“ Správce zámku Hoch jí přitom ze zámecké knihovny vybírá knížky, sotva patnáctiletá Betty, jak tu Barunce říkají, čte Goetha, Schillera, Lessinga nebo Herdera.

Pevným datem v životě Barbory Panklové je 12. září 1837. Tehdy se, zřejmě na nátlak své matky, vdává za finančního recipienta Josefa Němce. Nevěstě je (snad) sedmnáct, jejímu muži o patnáct let víc. V dopise neznámém adresátovi v r. 1854 Němcová přiznává: “Nikoho jsem nemilovala, když jsem se vdávala. Já oplakávala jen svoji svobodu - naříkala jsem, že zmařené jsou navěky krásné sny a ideály mého života. Já hledala ideál svůj, myslela jsem, že v lásce k muži najdu ukojení všech svých tužeb, doplnění sebe…“

Já hledala ideál svůj, myslela jsem, že v lásce k muži najdu ukojení všech svých tužeb, doplnění sebe…

Se službou Josefa Němce bylo ale také spojeno neustálé stěhování. Od své svatby se Němcová stěhovala prakticky každý rok, do Červeného Kostelce, do Josefova, Litomyšle, do Polné… Často ve vysokém stupni těhotenství, protože krátce po sobě se jí narodily čtyři děti: Hynek, Karel, Dora a Jaroslav. Byl to ale právě Josef Němec, kdo ve své ženě také probouzel vlastenectví. Znal pražskou vlasteneckou společnost a přivedl do ní svou ženu. A ta vlastence oslnila. Nejen svým zjevem, ale i svou vnímavostí, schopností diskuse, schopností empatie. “Brzo věděli čeští vlastenci, že má nový přívrženec jejich krásnou, mladou paní, která měla dosti hrdinství hlásiti se do řady vlastenců a dá se třebas i tupiti poněmčelou společností za české slovo, nahlas veřejně pronesené. Byl český bál, jak se tehdy říkalo, a paní Němcové dostalo se pozvání. Tam zaskvěla se poprvé tato nově vzešla hvězda a byla poprvé od českého světa poznána. Byla zvána do kruhu domácího českých rodin a nový život otevřel se jí…” napsala Sofie Podlipská.

Vydání z roku 1906 Mezi pražskými vlastenci potkává Němcová i básníka Václava Bolemíra Nebeského a brzy se s ním úzce sblížila. Byl to ale právě Nebeský, kdo přivedl Němcovou k psaní vlasteneckých veršů. V r. 1843 jí v Květech otiskl první báseň Ženám českým. Barbora Němcová si právě tehdy mění jméno na vlasteneckou Boženu. Dalším významným vlastencem, který Boženu Němcovou přivedl k literární práci, byl její lékař Jan Josef Čejka. Ve svých vzpomínkách na Němcovou to uvádí Sofie Podlipská: „Čejka měl tu neskonalou zásluhu, že jí poukázal, jak měla zachovati originální ráz svého ducha, postupovati vždy po dráze vlastní, jak měla tvořiti mluvu vlastní, svérodou, jak ji měla ve svém duchu z úst lidu…“ - A právě v tomto duchu pak napsala Němcová své první významné literární dílo, Národní báchorky a pověsti. Pohádky Boženy Němcové začaly vycházet v r. 1845 a rychle si našly čtenáře. Měly ale i své kritiky. Němcová o tom píše v dopise přítelkyni Antonii Čelakovské: “…Jeden povídá, že to není dost národně vypravováno, druhý, že je snad mnoho přidáno, a naše vlastenky mně docela všecko odepřely, že jsem to ani sama nepsala. Můj Bože! Posud se nenarodil člověk, který by se všem zachoval. - Já je napsala, jak je lid povídá, ovšemže některé hloupé zbytečnosti vynechat se musejí; snad je to chyba, že jsem sprosté děťátko trochu fábory a kvítím vyšňořila. Ale nemohu si jinak pomoci.”

V roce 1845 se Němcovi stěhují do Domažlic. I tady Němcová putuje po vesnicích, navštěvuje sedláky a poslouchá místní pohádky a pověsti. Zabývá se ale i současnou sociální situací lidí na Chodsku. Vzniknou tak Obrazy z okolí Domažlického. Do České včely píše v roce 1847 o zdejší bídě. V české obrozenské společnosti zatím sílí vlastenecké a revoluční nálady. Sdílí je i státní úředník Josef Němec. Jako „ultračech“ píše v r. 1848 ve svém provolání k Domažličanům. Podezřelého chování svého úředníka Josefa Němce si samozřejmě nemohli nevšimnout jeho nadřízení. Němec je pod tajným policejním dohledem, budou na něj donášet jeho podřízení. Svědčí o tom policejní záznam: “Člověk vládě nanejvýš nebezpečný, vedl v Klenčí při volbách do říšského sněmu štvavé velezrádné řeči. Zuřivý Čech a republikán, používal vlivu prostřednictvím své manželky, u Čechů oblíbené spisovatelky.”

František Matouš Klácel Po potlačení bouří r. 1848 se Němcová v přestrojení za chodskou selku vypraví do Prahy. Vidí, že naděje osmačtyřicátého roku jsou v troskách. V této době se ale Němcovi také seznamují s knězem a utopickým socialistou Františkem Matoušem Klácelem. Ten v r. 1848 v Týdenníku vyzývá ke vstupu do svého Česko - moravského bratrstva. Němcová se prostřednictvím Klácela seznamuje s ideály utopického socialismu, mladohegeliánskou filozofií i představou volné lásky. Klácel Němcové, kterou nazýval sestrou Lidmilou, napsal téměř čtyři desítky dopisů. Později je vydal pod názvem Listy přítele přítelkyni o původu socialismu a komunismu. Díky bratrstvu Němcová poznala i další své blízké přátele Ignáce Jana Hanuše a především Jana Helceleta.

Josefa Němce zatím v r. 1848 překládají do Nymburka a svobodomyslná Němcová tu popouzí místní maloměstské paničky. V jejím životopise o tom píše Václav Tille: "Volné způsoby mladé paní, jejíž démonická krása vábila všechny muže, brzy způsobily upjatost a chlad. Zábavy u Němců staly se během léta 1848 předmětem živých rozhovorů. Němcová měla ráda společnost mladých mužů … Mladých hostů bývalo u Němcové v Nymburku dosti, i studentů z Prahy. Bývali veselí, hovořili, tančili, a Němcová bavila se se všemi živě. Nymburské dámy vyprávěly si s hrůzou, že se pokoušela i kouřit…"

Božena Němcová s dětmi Z Nymburka zamíří Němcovi do tehdy zcela německého Liberce. Pobudou tu ale jen krátce, r. 1850 odjíždí sám Němec, už bez rodiny, do Uher. V Ďarmotech se snaží zlepšit své postavení. Němcová do Ďarmot nechce, děti by tam musely chodit do maďarské školy. Vrací se proto s nimi do Prahy, ani tady ale později neunikne sledování. Ani policejní sledování a všemožná šikana, kterou Němcovi zažívali, je nepřiměla změnit jejich vlastenecké postoje. V Praze zatím nastávají samotné Němcové počátkem 50. let těžké časy. Ocitá se doslova v bídě.

Počátkem 50.let se Němcová v Praze sbližuje s lékařem, buditelem a básníkem Janem Helceletem. To ovšem vyvolává konflikty uvnitř Česko-moravského bratrstva. Už koncem roku 1851 se ale v životě Boženy Němcové objevuje další muž - medik Dušan Lambl. Jeho sestra Anna později o Němcové napsala: “Božena Němcová byla vnadná, ba krásná žena, duchaplná, živá, zjev její okouzlil každého. Hlas svou něhou a líbezností vnikl do duše. Oči měla snivé, smavé, vroubené hustými řasami, vlas byl havraní a líce pobledlé, pěkných tvarů a ušlechtilých rysů. Postava souměrná, ba lepá, pohyby volné, vše působilo při ní kouzelně. Tož se nedivte, že měla mnoho ctitelů a že současně byla zatracována od mnohých žen, které jí dílem záviděly, dílem odsuzovaly její oslavování v kruhu literátů…”

Ve stejné době, kdy Němcová v Praze prožívá své lásky, se Josef Němec v Ďarmotech pokouší obhájit své postavení u finanční stráže. První cestu za ním Němcová podniká v r. 1851. Poznává přitom Slovensko. "To byla její veliká láska a veliký sen, protože ona tam poznala svět, který byl ještě vzdálenější od moderní civilizace, než byl ten český. A protože tam vždycky vlastně utíkala od nějakých svých starostí v Praze a od komplikací, které jí život způsoboval, tak ona si tam uměla najít lidí, kteří byli k ní tak přátelští, tak hodní a měli v sobě starobylé ctnosti, byli pohostinní, dávali jí najevo přízeň, lásku a tak dále," uvádí profesorka Jaroslava Janáčková, autorka studií o Boženě Němcové a editorka její korespondence.

Portrét Boženy Němcové od Maxe Švabinského V příštích letech podnikne Němcová na Slovensko ještě další dvě cesty. Sbírá tu báchorky, pohádky a pověsti, které vydá tiskem. Při druhé cestě v r. 1852 ji ale potká rodinná tragédie. Policie, která ji a jejího muže neustále sleduje, jim zadržuje i osobní korespondenci. Němcová se tak včas nedozví, že v Praze vážně onemocněl její nejstarší syn Hynek. Když konečně dostává dopis od Lambla, spěchá domů. Syn jí krátce na to v nemocnici umírá v náručí. Němcová o tom píše Janu Hostivítu Huškovi z Jindic: “19. 10. nám na souchotě umřel nejstarší syn Hynek, žák první vyšší reální školy, chlapec to dobrý, poctivý to charakter, a velmi vtipný v učení. Byl vždy zdravý, ale velmi silně rostl, byl 15 roků stár a vyšší o kus než já; jednou se silně uběhl, dostal píchání v prsech a kašel, nevšiml si toho, až bylo zle, pak se k tomu přidal průjem, který nebyl k zastavení, a tak po 14týhodní nemoci při vší lékařské pomoci zemřel ve Všeobecné nemocnici… Jak začalo vyšetřování manžela, přišlo na poštovní správu v Ďarmotách, aby se naše listy zadržely a do Budína zaslaly, a tak jsem se teprve po 6 nedělích o nemoci Hynkově dověděla, ani tolik svědomí neměli poslat list z Budína rychle zpět… a doktor ani netajil, že to sotva s Hynkem dobře dopadne, ačkoliv si žádný nemyslel, že by to vzalo tak rychlý konec…”

Nouze Němcové přitom vrcholí. V roce 1854 píše Janu Evangelistu Purkyněmu: “Já věru nevím už, co si počít, nemám groše peněz, a bez těch přece není živobytí možné. Dnes nemohu ani psát, protože nemám tolik peněz, abych si koupila papír. Kdybych sama byla, tak bych si z toho študentského života nic nedělala, jen když si trochu hlad zaženu, ale když se mám starat o tolik krků, to je smutná věc… Jen se nehněvejte na mne, a můžete-li, tak mi zatím nějaký zlatý zapůjčte… Vaše služebnice…” V listopadu 1854 prosí spisovatelka svého nakladatele Pospíšila: “Mnohovážený pane! Veliká potřeba donucuje mne prositi Vás, kdybyste mi několik zlatých ještě napřed dáti mohl … Nežádala bych to před ujednanou lhůtou, kdyby mne nouze k tomu nedoháněla… groše nemám v domě.”

V této těžké situaci píše Němcová svou Babičku…

Josef Václav Frič V polovině 50.let se Němcová sbližuje se skupinou mladíků kolem bývalého revolučního bouřliváka J.V. Friče. Je mezi nimi i její poslední láska - medik Hanuš Jurenka. Miroslav Ivanov ve své knize Zahrada života paní Betty o tom píše: “U Friče se scházela zajímavá, různorodá společnost. Frič bydlel s Janem Sojkou, barikádníkem z r. 1848, a chodil k němu nejen Bendl, ale i filozof Vorlíček, mladý Čelakovský i Purkyně, medikové Emil Holub a Hanuš Jurenka, a další. Němcová z nich byla nejstarší, ač sama vlastně mladá, vždyť jaký je to věk u ženy kolem pětatřiceti? Neohlížela se na společenské pomluvy, některé z mladých zvala i k sobě domů. Bydlela pod Emauzy, vařila jim, zašívala prádlo, ožívala při diskusích o nové české literatuře… Není divu, že téměř celá vlastenecká společnost, ta, která vyrostla v předbřeznovém duchu, společnost, která Němcovou při jejím příchodu do Prahy v r. 1842 přijala a později i milovala, ji nyní odsuzovala a chovala se k ní čím dál chladněji. Nechápali onen nekonvenční přátelsko-kamarádský duch vládnoucí mezi mladý. Byl jim cizí, vzdálený, a tak zvolna docházelo k rozdvojení českých literárních snah.”

Němcová naplno pociťuje svoji izolovanost ve vlastenecké společnosti. A v době nejtužšího bachovského absolutismu, 29.července 1856 umírá Karel Havlíček Borovský. Jeho pohřeb, přestože pod silným policejním dohledem, se stal manifestací vlastenectví. Zúčastnilo se ho množství lidí včetně vůdčích obrozenských osobností, jako byli Palacký, Riegr, Hanka nebo Erben. Nechyběli samozřejmě ani manželé Němcovi. Josef Němec byl dokonce za to, že vyzval účastníky pohřbu, aby na počest Havlíčka smekli klobouky, odsouzen do vězení. Božena Němcová, jak se traduje, položila na Havlíčkovu rakev věnec propletený trním. Toto její gesto se stalo součástí novodobé národní mytologie.

Josef Němec A na pozadí všech těchto událostí probíhá v 50. letech u Němcových vleklá manželská krize, která vyvrcholí žádostí Josefa Němce o rozvod. Sofie Podlipská o manželství Němcových napsala ve svých vzpomínkách: „Svého chotě ctila upřímně, jakkoli trpěla jeho prudkou povahou, vážila si jeho politického smýšlení, byla hrda na jeho povahu, byla vděčna, že rozuměl jejím snahám. Že neměl o její blahobyt více péče, že mu nebylo více něžnosti vrozeno, že na ni více nepamatoval a mnohou starost jen na ni vložil, o tom sotva se zmiňovala, a budiž mi prominuto, že já to činím… On sám byl ale také hoden politování a bylo by mu bývalo třeba opory. Jak se věci měly, nebyli tito dva manželé s to, aby byli jeden druhému oporou.”

Smíření mezi manželi, k němuž došlo u hrobu jejich syna Hynka, však dlouho nevydrželo. Kvůli novým sporům, zejména o budoucnost jejich dětí, se Božena Němcová rozhodla odejít do Litomyšle. Tam jí nakladatel Augusta nabídl práci při korekturách jejích sebraných spisů. Josef Němec nesouhlasil: „Dle toho všeho hodláš ode mne docela odloučena žít… Právně rozvedená nejsi, a proto podléháš muži, bez jeho svolení nesmíš takového něco podniknout… Já jako muž pokládám to za svou povinnost jednat jako poctivý, kterému na cti ženy a dětí záleží, bez vší fantazie a fixních idejí - možná dost, že co muž svého práva použiju…”

Hrob Boženy Němcové na Vyšehradě Ke skutečnému rozvodu by u Němců ale nejspíš nedošlo. Navíc Němcová byla v té době už velmi vážně nemocná. Podle Jaroslavy Janáčkové se až nedávno potvrdilo, jaké vlastně byly choroby Boženy Němcové: „My jsme poprosili, když jsme vydávali korespondenci, pana docenta Jiráska, a ten právě z dopisů a několika málo dokumentů, které existují, usoudil, že Němcová měla po léta tuberkulózu, a že se k tomu zřejmě přidala rakovina, do které vyústily nějaké předchozí gynekologické trampoty, které měla od narození syna Jaroslava. To byl velmi těžký porod, tehdy ji zachránil pan doktor Čejka, potom její celoživotní přítel a pomocník v literární seberealizaci. Ona si ho taky nesmírně vážila. Od té doby ona neměla děti, což byla tehdy anomálie. A muselo to být způsobeno gynekologickou nemocí.“ Její zdravotní stav se ke konci roku 1861 natolik zhoršil, že před Vánocemi ji Josef Němec odvezl zpět do Prahy. Tam 21. ledna 1862 zemřela. „Zápasu smrtelného neměla, zesnula tiše o šesté hodině ranní, čehož jedinou svědkyní byla její ošetřovatelka,” vzpomínala později dcera Boženy Němcové Dora. Na pražský Vyšehradský život však Němcovou doprovodily tisíce lidí…