Barbora Markéta Eliášová (1874-1957)

Barbora Markéta Eliášová - první česká cestovatelka

Cestovat po světě a poznávat kulturu a tradice různých národů bylo velkým snem Barbory Markéty Eliášové. Nikdo by si nepomyslel, že tento sen se stane realitou, ale cesty osudu jsou překvapivé a mohou nás zavést kamkoli, a to byl i případ první české cestovatelky, která zasvětila svůj život poznání dalekých zemí.

Barbora Markéta Eliášová. Foto: ProstorBarbora Markéta Eliášová. Foto: Prostor Barbora Markéta Eliášová se narodila 2. listopadu 1874 v Jiříkovicích u Brna. Její rodiče záhy zemřeli a o malého sirotka se starali sousedé. Dětství Barbory nebylo šťastné. Musela odmala tvrdě pracovat a chyběla ji láska a péče rodičů. Jednou z mála osob, které s Barborou zacházeli laskavě, byl její učitel Jan Hudeček, který v ní podporoval zájem o knihy a poznání. Díky čtení Barbora objevovala nové světy a probudila se v ní touha odejít z prostředí, které ji obklopovalo, a poznat jiné lidi a země. Na doporučení učitele Hudečka odchází Barbora k bezdětné rodině do Brna. Zde pracovala nejprve v továrně na zpracování vlny a po nocích se učila německy. Na doporučení získala místo služebné u dvou německých dam – herečky a její matky. Zde měla k dispozici rozsáhlou knihovnu a stará dáma trpělivě opravovala její němčinu. Herečka dostala nabídku z Vídně a obě ženy se přestěhovaly i s Barborou. Tam jí umožnily chodit na kurzy angličtiny a francouzštiny. Měla vynikající výsledky, a tak se po čase se rozhodla, že odjede do Prahy. Našla si velmi rychle místo ve firmě na parkety. Jejím úkolem bylo vyřizovat německou a francouzskou korespondenci. Bydlela ve skromném podnájmu a veškerý volný čas věnovala angličtině. Státnici složila a získala vytoužené potvrzení, že může tento jazyk vyučovat na vyšších dívčích školách a učitelských ústavech.

Při státnici se pak potkala s univerzitním profesorem angličtiny Mourkem. Její slohová práce ho velmi zaujala. Po čase ji pozval k sobě domů a on i jeho paní, původem z Anglie, se stali jejími dobrodinci. Byli to oni, kdo ji přesvědčil, ať jede na studijní cestu a zdokonalí se v anglické konverzaci. Barbora sice měla nějaké úspory, ale na cestu nestačily. Nakonec jí půjčil peníze sám profesor Mourek. Procestovala Anglii, podívala se do Paříže a některých německých a švýcarských měst. Po návratu začala Barbora učit angličtinu na vyšší dívčí škole a dávala i soukromé hodiny.

Přelomovým obdobím pro ni byl rok 1911. Její snoubenec zemřel na otravu krve po banálním poranění a Eliášová zřejmě prožila i další zklamání. Těžkou osobní situaci vyřešila tím, že si následujícího roku vzala roční neplacenou dovolenou a z peněz ušetřených z platu učitelky se vydala na cestu až do Orientu. Za svůj cíl si stanovila Japonsko. Vlakem přejela celé Rusko, nejprve do Moskvy a pak transsibiřskou dráhou do Vladivostoku. Po třídenní plavbě parníkem Simbirsk se dostala do Japonska. Zde vystoupila na ostrově Honšú a vlakem se dostala do Karuizawy, malebného horského letoviska pod Mt. Asama nedaleko Tokia. Tam před letními vedry utíkala značná část cizinců i bohatých Japonců. V Karuizawě trávila léto i rodina anglického profesora Lawrence z Tokijské university. Byli to přátelé paní Mourkové a Eliášovou formálně přijali jako vychovatelku svých dětí. Barbora Markéta Eliášová v Tokiu v roce 1913Barbora Markéta Eliášová v Tokiu v roce 1913 Ubytovali ji ve své dřevěné vilce a společně pak podnikali výlety k buddhistickým chrámům. Na konci léta se rodina prof. Lawrence vrátila do Tokia. Ve městě se Eliášová setkala i s životem prostých Japonců. Odešla od Lawrenců a našla si ubytování v tradičním japonském rodinném hotelu. Naučila se japonsky, jedla hůlkami, chodila v kimonu a vlasy nosívala učesané jako Japonka. Začala vyučovat angličtinu na škole pro poštovní úředníky a ve volném čase se věnovala tradičnímu japonskému umění: aranžování květin (stala se první evropskou absolventkou kurzu ikebany), pěstování bonsají, čajovému obřadu a technice barvení tkanin.

Z Japonska se vrátila lodí 'Korea' a přes San Francisko odjela do Oaklandu, dále do Chicaga, Buffala a New Yorku a odtud parníkem přes Island do Cuxhavenu a do Prahy. Takto tedy dokočila svou první cestu kolem světa. Zážitky z Japonska i z dlouhé cesty nazpět shrnula ve své první knize Rok života mezi Japonci a kolem zeměkoule (1915), kterou si vydala na vlastní náklady.

Japonsko okouzlilo Barboru natolik, že se sem vrátila hned po skončení první světové války s úmyslem zde zůstat delší čas. Na japonských školách dělala přednášky o své zemi, novém státě v srdci Evropy, a psala pro japonské časopisy. Pracovala na ambasádě nedávno vzniklého Československa. Zde nebyla ovšem příliš loajální úřednicí, protože na svého šéfa Karla Perglera donášela Edvardu Benešovi, kterému se Pergler nelíbil. Neustálé intriky na velvyslanectví nakonec Eliášovou natolik odradily, že po půldruhém roce velvyslanectví opouští a vrací se do Prahy.

Zemětřesení v Jokohamě 1. září 1923. Foto: Centrální knihovna v Jokohamě, Wikimedia CommonsZemětřesení v Jokohamě 1. září 1923. Foto: Centrální knihovna v Jokohamě, Wikimedia Commons Roku 1923 se do Japonska vydala potřetí. Plaví se na lodi 'Trieste' z italského Brindisi do Port Saidu. Navštěvuje pyramidy, dále pokračuje přes Suezský průplavem do Massauu a Adennu. Potom přes Indický oceán do Kolomba, na Ceylon, do Singapuru, Honkongua Šanghaje. Zde přestoupila na japonskou loď 'Jamašito Maru' a plula do Nagasaki a Jokohamy. Ovšem v Japonsku tentokrát zažila tragickou a nečekanou zkušenost. 1. září 1923 postihlo oblast Tokia a Jokohamy silné zemětřesení, které si vyžádalo na 150 000 životů. Barbora přežila katastrofu jen zázrakem a přišla o všechny své věci. Pouze v oblečení, které měla, se vydala na několikatýdenní cestu do přístavu v Kóbe, kde se snažila dostat na loď, která by ji odvezla do Evropy.

"Blížilo se poledne. Po deštivém ránu se vyjasnilo, obloha byla jasně modrá. Hladina mořská, na niž jsem hleděla otevřeným oknem, vypadala mile a klidně. Nebylo nikde nic znepokojujícího. A pojednou, zcela náhle a bez výstrahy přišlo to nevylíčitelně hrozné: prudký vítr zaburácel kolem okna, pod zemí se ozvalo strašlivé dunění, země se začala prudce otřásat… Židle se pode mnou převrhla… Vidím už jen jako v mrákotách, jak celá budova s rachotem padá na mne, prach a plyny se mi derou do krku a dusí mne… Uvědomila jsem si ještě v tom zoufalém okamžiku, že je konec."

Díky pomoci z ambasády se mohla vrátit do Československa. Sekretářka z velvyslanectví jí věnovala šaty a Eliášová dostala náhradní pas. Vrací se pak přes Vancouver a New York do Evropy. Naneštěstí se vlak ve kterém cestovala, srazil s jiným, ale Barbora vyvázla bez zranění. V Praze napsala další knihy Dcery Nipponu (1924) a V Japonsku v dobách dobrých a zlých (1925), přednášela po celé republice a měla pořady i ve zbrusu novém médiu – rozhlasu. V V Roztokách si zakoupila nevelký dům čp. 213 v Jungmannově ulici a na Tyršově náměstí vysadila růžové sakury. Poté se vydala na další cesty.

V roce 1925 z Rotterdamu odplouvá lodí 'Patria' do Nizozemské Indie. Přes Marseille do Port Saidu a Rudým mořem a Indickým oceánem do Singapuru a pak na Jávu, po které putuje tři měsíce. Poté navštěvuje Bali a ze Surabaje na Jávě odjíždí lodí 'Moutoro' do Austrálie. Z Austrálie se vrací lodí 'Baradine' přes Jižní Afriku a Kanárské ostrovy zpět do Evropy. Na zpáteční cestě se zastavila v Kapském Městě, které v knize Rok na jižní polokouli (1929) popsala jako jedno z nejhezčích na světě.

Na svou pátou a poslední cestu se česká cestovatelka vydala v roce 1929. Směřovala opět do Japonska, tentokrát však navštívila také Koreu. O této cestě toho mnoho nevíme, nevydala o ní totiž už žádný cestopis. Vydává však román Hanako a několik dalších knih pro mládež. Po návratu pracovala až do roku 1939 jako překladatelka na ministerstvu zahraničí. Vydala ještě několik knížek o Japonsku, které byly ve své době velmi populární.

Přes velký přínos v šíření povědomí o Československu v cizích zemích, práce Barbory Eliášové nebyla nikdy oficiálně uznána. Za 2. světové války se zapojila do domácího protifašistického odboje. Poslední roky životy nebyly pro Barboru šťastné. Uzavřela do sebe a žila samotářským životem v Roztokách u Prahy. Zemřela v osamění po dlouhé nemoci 27.4. 1957. Její zásluhy byly doceněny až několik let po její smrti.