"Nikdy sem žádný blbý rozhodnutí neposlouchala"

11-03-2009

Pavla Kováčová je v mnohém obdivuhodná žena. Dnes si jen těžko umíme představit, jakými strastmi musela se svým manželem a dvěma dětmi za doby nacistického Německa projít. Svou neuvěřitelnou energičnost a chuť do života si zachovala dodnes, kdy ve svých devadesátišesti letech několikrát týdně chodí hrát na piano dětem do baletu, maluje obrazy, vytváří drobné dekorace, a když se nudí ... zajde zahrát na piano i do blízké hospůdky. Jen tak, pro potěchu ostatních.

Pavla se narodila v roce 1913 v Krakově, do rodiny židovského obchodníka. O rok později se cestou ze Švýcarska ztratilo zboží, které si její otec objednal, a tak se mu i s celou rodinou vypravil naproti. Zboží našli v Praze a nakonec tu s ním i zůstali. Rodina si zde před druhou světovou válkou koupila dva činžovní domy a zařídili si velkoobchod s čokoládou a malou dílnu. S nacistickým pučem v Německu ovšem vše dobré skončilo.

Dcera: "Maminčina rodina měla před válkou připraveny všechny doklady k útěku, ale ta její generace – to byli vlastenci, utéct nechtěli. Říkali, že se neutíká, že se bojuje. Martu, maminky sestru, před okupací vypověděli za politickou činnost, emigrovala do Polska k babičce. Vrátila se ale po svatbě zpět, nicméně opět emigrovala, přes Jugoslávii, Itálii, Francii do Anglie. Maminky tatínek a bratr Alexej byli hned první Jom kipur (podzim, pozn red.) okupace zatčeni za to, že jsou polští státní příslušníci. Byli drženi na Pankráci, poté v Ostravě, nakonec skončili v ještě nedostavěném lágru někde v oblasti Polska a Slezska. Do Ostravy jim maminka s manželem dopravili falešné doklady. Dědeček je odmítl použít s tím, že už je starý na to, aby se schovával a někam utíkal. Zastřelili ho. Strýc utekl na území Slovenského státu."

Manžel Pavly pocházel z Lučence (dnes patří Slovensku, roku 1938 se město ale stalo součástí horthyovského Maďarska), vystudoval Matematicko-fyzikální fakultu UK a byl profesorem na gymnáziu v Praze. Seznámil je bratr Alexej, ještě před válkou, znali se z komunistického odboje. Dalo by se říci, že pro Pavlu bylo setkání s tímto nadaným matematikem osudové, protože nebýt jeho, nejspíš by se konce války nedočkala.

Pavla: "Měla jsem štěstí, protože můj muž byl snad geniální a vždycky dopředu věděl tu situaci, včas nás vždycky odklidil."

Vzali se v roce 1939, o rok později se jim narodila první dcera. Ke svatební hostině se podávalo jedno kuře pro dvacet lidí.

Pavla: "Všichni se tenkrát smáli, že by potřebovali ještě lupu ..."

Moc příležitostí ke smíchu ale nebylo. Na židovské občany dopadaly čím dál tím drsnější zákazy, jejich postupné vyčleňování ze společnosti se blížilo k vrcholu.

Pavla: "No tak jistě. Museli jsme nosit hvězdu, tak jsem ji nosila, až sem jednou potkala takovýho pána a ten na mě na chodníku hulákal: „quot;No to je dobře na vás, to je správně!" Načež jsem ji strhla a víckrát jsem si ji nevzala. No a byli sprostý lidi, to by jste koukala jak. Některej šplhal a byl hnusnej."

Oba mladí manželé se velice aktivně účastnili tehdejšího protinacistického odboje ...

Josef SmrkovskýJosef Smrkovský Dcera: "Poslouchali vysílání zahraničního rozhlasu, tiskli zprávy,... Patřil sem například Josef Smrkovský a jeho žena, Eduard Urx, Václav Sinkule. Nakonec došlo k prozrazení ústředního výboru skupiny (ústřední výbor KSČ, pozn red.), Urx a Sinkule se schovávali u maminčiny spolužačky, malířky a grafičky Heleny Hrdinové, nežidovky, která v té době zastávala práci domovnice. Byli schovaní za stěnou a maminka jim chodila hrát na piano. K předávání zpráv sloužily tzv. mrtvé schránky, členové se málokdy setkávali osobně. Maminka rozvážela letáky ukryté v kočárku pod matrací."

Pavla: "Pro tiskoviny jsem chodila ke svému známému, který bydlel ve sklepním bytě na Vyšehradě a živil se jako švec, jmenoval se Etzler."

První předvolání do transportu přišlo v únoru 1942 a zřejmě kvůli tomu, že se Pavle zrovna v tu dobu narodilo další dítě, tentokrát syn, dostali odklad. Ovšem jen o pár měsíců. Téhož roku v říjnu přišlo druhé předvolání ...

Dcera: "Naši byli rozhodnutí nenastoupit, v žádném případě. Kdysi jsem se maminky ptala, jak to, že nenosila hvězdu a jak to, že nenastoupili a ona mi řekla, že nikdy žádný blbý rozhodnutí neposlouchala. Ona skutečně taková je. (smích)"

"Mezitím v roce 1942 dostali výpověď z bytu, celá rodina. Tenkrát se ptali majitele, jestli si uvědomuje, že teď se mu tam nastěhují jenom Němci a on odpověděl, že mu to nevadí. Tatínek řekl, že mu to připomene po válce, ale nikdy mu to nepřipomněl. Maminka pak se mnou v náručí chodila po Praze, bylo špatné počasí, dostala jsem zápal plic, a hledala byt. Nakonec nás k sobě do bytu přijala rodina Büchlerova, v dnešní Šafaříkově ulici. Byl to židovský dům, již téměř prázdný, protože většina nájemníků odjela transporty. Schovával se zde ještě syn původních majitelů Polákových. Když pro něj přišli, utíkal a nakonec se zabil skokem ze střechy."

Když nepřišli v říjnu do transportu, začali je hledat také, ovšem díky domovnici ze Šafaříkovy ulice, paní Růženě Pižlové, se rodině podařilo nějakou dobu schovávat v již zapečetěných bytech.

Yad Vashem, foto: David Shankbon / Creative Commons 3.0 UnportedYad Vashem, foto: David Shankbon / Creative Commons 3.0 Unported Pavla: "Po válce jsem ji nahlásila v Yad Vashemu ... dnes tam má v Izraeli (v Yad Vashemu) svůj pomníček se jménem."

Dcera: "Tatínek se snažil najít cestu ven z protektorátu. Spolu s Helenou Hrdinovou obešli hranice, ale nenašli možnost, jak přejít, i když se to některým rodinám takto podařilo. Tatínek tedy napsal své mamince, která byla ženou obvodního lékaře v Lučenci, o jakýkoli doklad v maďarštině. Ona mu ale nevěřila, myslela si, že je to nějaký romantický nápad jejího syna. Nakonec se toho ujala tatínkova sestra, šestnáctiletá, která vysypala prasátko a odjela do Budapešti, našla advokáta, o kterém bylo známo, že napíše cokoli, a ten jim pomohl."

Se získaným dokladem otec a jeho dvě malé děti odjeli z protektorátu do Maďarska. Pro svou ženu získal na nádraží doklad od mladé slovenské služky, která se vracela na vánoce domů.

Dcera: "On ji přemluvil, aby mu za nějakou velkou částku doklady půjčila a že jí to ze Slovenska pošlou zpátky. Dívka cestovala se svým přítelem a svolila, že zatím počká v bytě, ve kterém se maminka schovávala. K odjezdu mělo dojít na silvestra, protože předpokládali, že v tu dobu budou Němci opilí a poleví v kontrolách. Asi dva dny však (maminka) musela vydržet v bytě s tou dívkou a jejím chlapcem, kteří ji tam vydírali a obrali ji o naprostý zbytek peněz, než se vzpamatovala a uvědomila si, že v tom vlastně jedou všichni stejně, že oni ji udat nemůžou!"

Na doklady patnáctileté dívky tedy Pavla odjela vlakem z protektorátu, s ovázaným obličejem, ze strachu z prozrazení pravé identity. Tak se rodina setkala v Maďarsku.

Dcera: "Tatínek okamžitě začal zakládat různé odbojové a komunistické buňky. A tam ještě pořád se Židé nebáli, nevěřili, stejně jako čeští Židé nevěřili německým, když prchali po křišťálové noci z Německa."

"Pro Židy ve vojenském věku byly zakládány munka tábory (z maďarského munkaszolgálat). Ti muži nedostali řádnou uniformu, vojenskou, byli něco jako tady pétépáci, byli nasazeni na některé nebezpečné nebo nepříjemné práce. Můj strýček, který tam žil, tatínkův bratr Laci, dostal předvolání. A protože věděl, že můj tatínek má od dětství těžkou srdeční vadu, nedomykavost chlopně, tak ho požádal, aby šel místo něj na tu lékařskou prohlídku. Takže ho osvobodili a dostal zelenou knížku. Jenže pak někdo udal našeho tatínka, že to je další Žid, který tam může sloužit, a tatínek už si netroufal jít k těm samým doktorům během pár dní, takže nastoupil sám za sebe do toho munka táboru. Blízko Budapešti potom plnili plynové masky. Bylo zde třicet mladých mužů, Židů z Lučence, a tu továrnu zasáhla anglická bomba, protože tenkrát začala bitva o Londýn, a všichni zahynuli, kromě tatínka. Ten jenom ohluchl, praskly mu zřejmě bubínky, a přišel pěšky zpátky do Lučence. Je zajímavé, a dnes těžko zjistitelné, jak to, že nebyl potrestán za to, že se tam pohyboval ilegálně, bez dokladů."

Situace maďarských Židů se jako všude jinde postupně zhoršovala. Platila zde přísnější verze norimberských zákonů, za Žida byl považován každý, kdo měl dva židovské prarodiče, navíc zakazoval smíšená manželství. Maršál Horthy nahradil dosavadního premiéra Kállaye pronacisticky smýšlejícím Döme Sztójaym a tzv. "konečné řešení" se rozjelo naplno. Jsou zakládána ghetta, vypravovány transporty. 19. března 1944 došlo k obsazení Maďarska německou armádou.

Dcera: "Tatínek je na cestě z Budapešti a maminka s námi mezitím odjela do Kostolné Bašty, což byla vesnice, ze které pocházela otcova matka. Tenkrát tam ještě totiž žili naši příbuzní, prababička, teta, bratranci atd. Někdo nás ale udal, že tam nemáme co dělat, že nemáme doklady apod. Přišel pro nás četník a odvedl nás do lučeneckého ghetta, to mohlo být ve 43 roce, a tam jsme strávili nějakou dobu. Bylo to v chudinské části městečka, byly tam takový starý domky, no a v jednom tom kvartýru bydlelo několik rodin, v každé místnosti jedna. A tam nás našel tatínek. Za pár dní po shledání byl transport z Lučence, všichni Židi byli odtransportovaný do Osvětimi, a jestli se vrátilo dvacet lidí z toho Lučence, kde bylo několik desítek tisíc? A tatínek přišel s jakýmsi papírem, jestli z toho munka táboru, to dnes nevíme ... přišel coby host. Strávil tam jednu noc, úplně se sesypal, maminka ho povzbuzovala ... a ráno se domluvili a vykráčeli i s náma dvěma (dcera a syn), jakože ... já nevím jako co! Zase to nemůžu popsat. Zkrátka jsme vykráčeli z toho ghetta ..."

Pavla: "... on mi říkat, neotáčej se, dělej jakože samozřejmě a máš ty židovský oči, zavaž si hlavu. A tak jsme šli."

Dcera: "...Petra (bratr) nesli a mě vedli za ruku. Ještě tu noc šli za babičkou a jejím mužem, dostali jsme nějaké poslední peníze. To bylo naposledy, co jsme babičku viděli živou. Zastřelili ji v Kremnici (popravovali se zde Židé zbylí po transportech). Jejího muže jsme na cestách ještě potkali, dal se k partyzánům. No a my ještě tu noc, nechápu jak to tatínek stihl zorganizovat, ale nějak byl v kontaktu se strejčkem Alexejem na Slovenku, tak ještě tu noc jsme se dostali s pomocí nějakých převaděčů přes hranici do Slovenska. Bydleli jsme nejdřív u strýce Alexeje, který se tam mezitím zasnoubil a oženil. A naši zase neměli doklady."

13. března 1938 se zrodil fašistický Slovenský stát. Známou skutečností dějin je fakt, že tento nový stát dobrovolně transportoval Židy do německých vyhlazovacích táborů. Židovský majetek byl "arizován" a za každého transportovaného Žida se Slovenský stát uvolil zaplatit 500 marek a potravu na čtrnáct dní. Získat doklady na takto nepřátelském území byl tedy učiněný zázrak.

Dcera: "Strejdova žena pracovala na úřadě jako uklízečka, ukradla tam prázdný formuláře, nevím jaký. Potom tatínek šel do rybářského spolku, řekl, že ztratil rybářskou legitimaci, nechal se přezkoušet, tak mu vydali náhradní, na jméno Kováč. To vymyslel, protože na Slovensku je to velmi časté jméno. Potom s tou rybářskou legitimací šel za starostou, řekl, že je evakuant a že ztratil doklady, a tak mu dali nové."

S příbuznými na Slovensku se brzy rozloučili, protože riziko a koneckonců i náklady na uživení dvou rodin během války byly vysoké, často mezi nimi docházelo k neshodám.

Dcera: "Tatínek se i s maminkou okamžitě zapojovali do těch místních aktivit proti nejdřív fašistické hlinkovské moci a pak proti němcům. Pokud vím, tak tam byli třeba sklady zbraní bývalé československé armády, v oblasti pod Nízkými Tatrami, a oni je v noci vykrádali a s místním mlynářem je rozváželi na místa, o kterých věděli, že tam těch zbraní bude třeba při povstání. Nakonec vždycky vyvstala nějaká situace, která nás donutila utíkat dál. Třeba proto, že tatínek neodolal a chodil hrát s místními Židy karty. Jednou večer také za námi přišel nějaký četník a říkal, že nás ráno přijde zatknout, ať utečeme. Nebo jsme byli u paní, katoličky, a ona na maminku uhodila, že je Židovka ..."

Pavla: "... já sem jí říkala: "Já že sem Židovka? Já sem katolička! Pojďte, pomodlíme se!" A padla sem na kolena, začala se modlit otčenáš, ještě že sem to uměla. Na druhý den jsme odešli."

Díky loajalitě k Říši nebylo Slovensko až do Slovenského národního povstání v roce 1944 obsazeno německými vojáky. Po poražení povstalců se rozpoutal tuhý partyzánský boj, který trval až do konce druhé světové války.

Dcera: "Tatínek měl za úkol vyhodit most v Bánské Štiavnici, až partyzáni ustoupí, a rozhlas. Maminka vyprávěla, že moc pospíchal a vyhodil ten most o něco dřív, asi o půl hodiny, než se ti partyzáni dostali na druhou stranu! I takový věci se stanou v takovým fofru (smích). Ten rozhlas ale vyhodil, až když tam byli Němci. A potom sháněl nějaké civilní oblečení, protože ti povstalci měli nějaké stejnokroje, jestli to byly uniformy československé armády, nevím, tak oslovil nějakého sedláka, aby mu vyměnil šaty za šaty, přesto ho ale Němci chytli a i s dalšíma ho vezli někam na náklaďáku. A tatínek tam tu krajinu znal a tak ještě s jedním cikánem říkal: "... a teď bude stoupání a teď skočíme!". Takže utekli a tatínek nás zase našel. A my jsme od něj chytli vši, a ostříhali nám hlavy, a mě potom narostly černý kudrnatý židovský vlasy, do té doby jsem měla světlejší. To byla nejvhodnější doba na to!"

Pavla s dětmi po porážce povstalců utekla do Tisovce, kde jim jako evakuantům přidělili salaš.

Dcera: "Jedna místnost byla jakžtakž, ale v té druhé byla úplně plesnivá podlaha. Tam se k nám přidala ruská rodina Kuzněcových. Tatínek přemluvil Kuzněcova, aby se s ním dal k partyzánům, ovšem když přišli Rusové, tak jej (Kuzněcova) zastřelili jako bělogvardějce, což si rodiče hrozně vyčítali."

"Potom ... my jsme dál utíkali, tatínek byl u partyzánů, chvilkama se objevoval, chvilkama mizel, až jsme se dostali do českobratrské vesnice Mládzovo pod Nízkými Tatrami, kde se teda vůbec neudávalo. My jsme byli předtím i v katolických vesnicích, tam se udávalo, i navzájem. V té českobratrské vesnici se chovali perfektně. Pravděpodobně věděli, že jsme Židé. Bydleli jsme u rodiny Miadokových. Tam nás zastihla fronta."

Rodiny se spojily a společně se vydaly na strastiplnou cestu na osvobozené území, k příbuzným paní Miadokové. Pěšky, v mrazu, bez jídla. Pavla navíc byla již potřetí během války těhotná.

Dcera: "U Miadokových se za námi stavil tatínek a řekl nám, kde máme v tom jejich domku sedět, kde je to nejbezpečnější, protože věděl, odkud se střílí. Celý dům spadl, mě a bráchu to trochu zasypalo, ale vyhrabali nás. Ta fronta přešla několikrát tam a zpátky. Pak němci začali ustupovat, už to byly jenom zbytky, staří chlapy nebo úplní kluci, a spolu s nimi ustupovali také jugoslávští a maďarští vojáci. A pamatuji si, že maminka stála u silnice a přemlouvala je, aby už nebojovali a odešli se schovat do lesa. A těm, co tak učinili pak maminka s paní Miadokovou nosily jídlo. A těm ostatním jsme my děti v noci chodily odhánět dobytek, co kde nakradli."

Nakonec se ale i s Miadokovými rozloučili a vydali se na další cestu.

Dcera: "To byl ten vůbec největší mráz celého období. I ti lidé z lágrů na to vzpomínají, že nechápou, jak je Bůh mohl nechat takhle na holičkách při těch pochodech smrti. No a my jsme šli někde pod tratí a tam leželi ti němečtí kluci, mrtví, zutý, a maminka nad nima stála a plakala ..."

Pavla: "... vždyť to byli malí děti ..."

Dcera: "... no a potom jsme přišli k nějakému statku a maminka tam bouchala, jestli by jí ta paní nedala pro nás chleba, protože brácha už hrozně plakal hlady. My měli hlad všichni, ale jemu nebyly ještě ani tři roky, a ta selka nám tehdy odmítla pomoci. Šli jsme dál a už to bylo takový mdlobný, nakonec jsme potkali ruské vojáky, kteří si něco vařili v kotli a ti nám dali najíst. No a zase, to je prostě série zázraků všechno ... šli jsme po silnici a najednou proti nám šel tatínek! A s ním jsme se vrátili do Kostolné Bašty, kde už nikdo nebyl, v Lučenci už také nikdo nebyl."

V Kostolné Baště zůstali až do úplného konce války.

Dcera: "Z maďarských příbuzných se vrátila jenom jedna z babiček, které na nucených pracích v koncentrčním táboře zachránila život její patnáctiletá dcera, protože dostávala navíc kastrůlky s jídlem od německého dělníka. Pak se vrátila manželka bratra Laciho, která prošla Osvětimí, kde se ke konci nakazila tyfem, což jí paradoxně zachránilo život. Ležela totiž někde na hromadě, když odcházeli na pochod smrti a zrovna ten pochod smrti prý nepřežil nikdo. Jí tam tedy osvobodili a vyléčili. Strýček Laci internovaný nebyl, celou dobu byl u partyzánů zásobovačem."

"Maminky sestra Marta se ve vysokém stupni těhotenství z Anglie vrátila do Čech, protože chtěla být u matky, přišla i s manželem. Ten odešel v úplně prvním transportu do Terezína. Byl to ten transport, který předělával město Terezín na ghetto. V Terezíně se spolu později setkali a společně byli transportováni do Osvětimi. On zemřel na pochodu smrti, Anna měla šanci odejít na práci, ale odmítla opustit svou pětiletou dceru a obě zemřely v plynové komoře. Babička (maminka Pavly) šla přes Terezín do Rigy, také se hlásila na práci, ale musely se svléci a ona měla amputovaný prs, tak ji na místě zastřelili."

Do Prahy se rodina vrátila až na podzim roku 1946, i přesto, že tatínek měl ambice zůstat v Lučenci, kde mu nabídli učitelské místo.

Dcera: "Arizátor, Němec, vlastnil majetek maminčiny rodiny. Půjčil si na něj ještě od banky, všechno utratil a před koncem války spáchal sebevraždu. Teď jsme dokonce na ministerstvu financí v archivu našli potvrzení o tom, že to tak skutečně bylo, ale k žádné restituci nedošlo a obdivuji ty lidi, co se do toho pustí, z naší rodiny to teda nikdo nedokázal. Po návratu tatínek žádal v Praze o byt a dostal nakonec dekret k tomu bytu, ve kterém bydleli před útěkem. Ten majitel si do něj za války nastěhoval rodinu z Rakouska, prý celou válku pilně vyvěšoval německé vlaječky a ke konci války toho rakouského pána udal, a lidé z rudé gardy ho oběsili někde na lucerně. Teď tam teda žila vdova s dětmi, tatínek jí řekl, ať nespěchá, že si může všechno v klidu odstěhovat. Tak ona si to odstěhovala ... vytrhali i elektrické vedení, takovou malou pomstu si vykonali. Věděli jsme, že babička z matčiny strany poschovávala různě po lidech předměty, šperky, něco se nám vrátilo, někteří to prodali z bídy, ale některý to klidně zapřeli. V krámě (dílna na výrobu obalů na čokoládu, pozn red.) měl dědeček schovaný jakoby rodinný základ ve zlatě a jedna z těch dělnic si to vzala ..."

 

Doklady o odboji manželů Kováčových (Weiszových) jsou ověřeny a uloženy v archivech Vojenského historického ústavu v Praze a Ministerstva obrany - odbor veteránů válek a odboje. Na MO ČR byla činnost obou manželů v boji proti nacismu prověřována a potvrzena Osvědčením podle zákona 255/1946 Sbírky zákonů.

11-03-2009