Před 70 lety byla trýznivým způsobem popravena Milada Horáková

27-06-2020

Je úterý 27. června roku 1950, pět minut po půl šesté ráno. V pankrácké věznici byla právě popravena Milada Horáková. Oběť vykonstruovaného politického procesu umírala dlouho a bolestně, kat ji škrtil celých patnáct minut. Její popravě se nepodařilo zabránit, i když se za milost pro ni přimlouvaly takové osobnosti jako Albert Einstein, Winston Churchill nebo Eleanor Rooseveltová.

Za války se Horákovi zapojili do odboje. Gestapo je oba zatklo, odděleně strávili takřka pět let v německých věznicích. Bohuslav byl po návratu domů tak zesláblý, že musel na několik týdnů do nemocnice, kde kromě jiného podstoupil transfuzi krve. Foto: Archiv Jany KánskéZa války se Horákovi zapojili do odboje. Gestapo je oba zatklo, odděleně strávili takřka pět let v německých věznicích. Bohuslav byl po návratu domů tak zesláblý, že musel na několik týdnů do nemocnice, kde kromě jiného podstoupil transfuzi krve. Foto: Archiv Jany Kánské "Tvrdívá se o ženách, že nemají takového smyslu pro solidaritu jako muži. Neshledávám toto stanovisko správným. Jako všechno, co příliš zevšeobecňuje. Vždyť ženy jsou naopak velmi náchylny k tomu, aby své osobní zájmy podřídily zájmům druhého a svou odpovědností zahrnuly víc osob než sebe. Často vidíme právě u žen až případy krajního sebeobětování. Není nám třeba ani historických příkladů. Každá z nás má ve své paměti zachovánu když ne více, tak aspoň jednu ženu, jež byla vzorem schopnosti podřídit se celku,"

uvedla sama Milada Horáková v roce 1932, když mluvila o ženské solidaritě. Tehdy samozřejmě netušila, že se jednou sama stane příkladem takové sebeoběti. Vyrůstala v rodině silně ovlivněné masarykovskými ideály a později, už jako právnička, se na pražském magistrátu věnovala sociálním otázkám. Bojovala také za rovnoprávnost žen. Angažovala se i v politice, byla členkou Benešovy Čs. strany národně socialistické. Za války se zapojila do odboje a nacisté ji za to uvěznili v terezínské Malé pevnosti. Ačkoliv jí tehdy prokurátor navrhoval trest smrti, byla německým soudem v Drážďanech odsouzena jen k osmi letům vězení. Ihned po osvobození Československa se znovu zapojila do politické práce, stala se poslankyní a vystupovala proti snaze komunistů získat neomezenou moc. Ještě 24. února 1948 se snažila zabránit tomu, aby národní socialisté pomohli komunistům k puči během tzv. Vítězného února. To vše byly důvody, proč byla už 27. září 1949 zatčena. Komunisté z ní pak ve vykonstruovaném politickém monstrprocesu udělali hlavu spiklenecké a záškodnické skupiny, která chtěla vyvolat třetí světovou válku:

Jako poslankyně za národní socialisty se Milada Horáková v poválečném Československu stala jednou z nejvýraznějších političek. Byla také předsedkyní Československé rady žen. Snímek z roku 1947, kde je Horáková v rozhovoru s ministrem zahraničí Janem Masarykem, zachycuje i tehdejší „první dámu“ Hanu Benešovou. Foto: Archiv Jany KánskéJako poslankyně za národní socialisty se Milada Horáková v poválečném Československu stala jednou z nejvýraznějších političek. Byla také předsedkyní Československé rady žen. Snímek z roku 1947, kde je Horáková v rozhovoru s ministrem zahraničí Janem Masarykem, zachycuje i tehdejší „první dámu“ Hanu Benešovou. Foto: Archiv Jany Kánské "Komunisté chtěli ukázat, čeho všeho jsou schopni. Vybrali si ženu, někoho tak známého, jako byla Milada Horáková, která symbolizovala také politické vězně a vězeňkyně z období nacistické okupace. Byla místopředsedkyní organizace, která sdružovala politické vězně. Zároveň byla velmi známou ženskou aktivistkou, političkou, sociální pracovnicí, právničkou. Byla vybrána jako symbol a ukázka toho, čeho jsou komunisté schopni, jakým způsobem dokážou politický proces představit veřejnosti. Postavili do čela ženu, která symbolizovala i sepětí druhého a třetího odboje, byla do jisté míry i symbolem první republiky, protože mezi její blízké spolupracovníky patřili velmi významní, zejména národně socialističtí politici. Stačí připomenout její přátelství s Františkou Plamínkovou,"

říká historik Petr Blažek z Ústavu pro studium totalitních režimů. Podle historičky Pavlíny Kourové z Historického ústavu AV ČR však nebylo zpočátku jasné, že do čela spiknutí bude postavena právě Milada Horáková:

"Původně se uvažovalo i o jiných lidech. Oni vlastně tu skupinu dávali dohromady tak, že ti lidé se třeba osobně vůbec neznali a ani se spolu nepotkali. Stali se takto uměle vytvořenou skupinou. Možná jeden z důvodů byl vlastně šokovat. To mělo být odstrašující. Mělo to vydat i signál, že se potrestání údajných viníků nevyhne ani ženě a matce nedospělého dítěte. Ten šok měl být o to větší a mělo to vyvolat strach."

Na obžalovaných bylo znát mučení

1950, 26. června. Večer před popravou byla příbuzným Milady Horákové povolena jediná a poslední návštěva během jejího devítiměsíčního věznění. Rukopis Jany Kánské zachycuje vzpomínku na rozloučení s matkou. Dozorce jim ani nedovolil, aby se obejmuli či políbili. Foto: Archiv Jany Kánské1950, 26. června. Večer před popravou byla příbuzným Milady Horákové povolena jediná a poslední návštěva během jejího devítiměsíčního věznění. Rukopis Jany Kánské zachycuje vzpomínku na rozloučení s matkou. Dozorce jim ani nedovolil, aby se obejmuli či políbili. Foto: Archiv Jany Kánské Monstrproces, který v pozadí řídili sovětští poradci, probíhal ve dnech 31. května až 8. června roku 1950. Před Státním soudem v Praze stálo celkem třináct obžalovaných, kteří měli za sebou měsíce těžkých výslechů, mučení a psychického nátlaku. Vyšetřovatelé je nutili, aby se nazpaměť učili své zcela vykonstruované výpovědi. Měli se přiznat k tomu, že v žoldu imperialistů ze Západu připravovali protistátní puč. StB proces natáčela, vzniklo tak víc jak šest hodin filmového materiálu. Režisér Martin Vadas z něj pak po více jak půlstoletí připravil dokumentární rekonstrukci nazvanou Proces H. Podle něj byly na obžalovaných znát stopy fyzického i psychického týrání:

"Na některých bylo patrné, co předcházelo tomu, nežli se objevili na veřejnosti před soudem. Někteří naopak působili velice pevným dojmem. Určitě největší postavou s tímto postojem je Milada Horáková. Když člověk porovná, co se odehrávalo na cele, o čemž svědčila agentka, která byla nasazená k ní na celu, aby nějakým způsobem ovlivňovala a monitorovala její rozpoložení, aby vyšetřovatelé měli možnost na ni působit a mít nad ní větší moc… Ona tomu ale úžasným způsobem čelila a zřejmě se i nějak smířila s osudem. Advokát Martin mi říkal, že se v určitém okamžiku jakoby přestala bránit. Ona to přijala, protože pochopila, že z té situace není žádný únik ve zdraví."

V září 1949 byla Milada Horáková zatčena a ve vymyšleném monstrprocesu se „záškodnickou skupinou Milady Horákové“ byla v červnu 1950 odsouzena k smrti. Bohuslavu Horákovi se podařilo uprchnout do západní zóny v Německu. Nejcennější věcí, kterou si s sebou odnesl, byla tato fotografie Milady. Foto: Archiv Jany KánskéV září 1949 byla Milada Horáková zatčena a ve vymyšleném monstrprocesu se „záškodnickou skupinou Milady Horákové“ byla v červnu 1950 odsouzena k smrti. Bohuslavu Horákovi se podařilo uprchnout do západní zóny v Německu. Nejcennější věcí, kterou si s sebou odnesl, byla tato fotografie Milady. Foto: Archiv Jany Kánské Ve své závěrečné řeči před soudem Milada Horáková mimo jiné uvedla: "Slavný Státní soude, je mi těžko, přetěžko, nalézt důvody na svou obhajobu. ... Své činy jsem dělala vědomě a chci za ně také nést plnou a veškerou odpovědnost. A odevzdaně přijmu trest, který bude pro mne nalezen. ... Jak jsem se dostala sem, jaké byly pohnutky mého jednání? Slavný Státní soude, myslím, že i během vyšetřování Státní bezpečností vyšlo najevo, že jedno je jisté: nebyly nízké a nečestné. ... Já bych lhala, Státní soude, kdybych řekla, že jsem se úplně změnila, že jsem změnila své přesvědčení a že jsem docela jiná. To by nebylo pravdivé a poctivé. Já jsem na mnohé věci dostala jiný názor a k mnohým věcem jsem také byla přivedena, abych o nich mohla přemýšlet."

8. června proces skončil a byly vyneseny rozsudky. Čtyři obžalovaní, Milada Horáková, umělecký kritik a publicista Záviš Kalandra, právník Oldřich Pecl a strážmistr SNB Jan Buchal z Ostravska byli odsouzeni k smrti, další obžalovaní dostali doživotí nebo mnohaleté tresty. Nepomohlo ani odvolání k Nejvyššímu soudu. Ze světa začaly okamžitě přicházet žádosti o milost pro odsouzené, prezident Klement Gottwald však všechny tresty smrti potvrdil. Poslední slova Milady Horákové před popravou zněla: Padám, padám, tento boj jsem prohrála, odcházím čestně. Miluji tuto zem, miluji tento lid, budujte mu blahobyt. Odcházím bez nenávisti k vám. Přeji vám to, přeji vám to…

Nezákonný rozsudek nad Miladou Horákovu byl zrušen v roce 1968, plné rehabilitace se však dočkala až po roce 1990. Roku 1991 jí prezident Václav Havel udělil in memoriam řád T. G. Masaryka 1. stupně. A den její popravy, 27. červen, je připomínám jako Den památky obětí komunistického režimu.

27-06-2020