Povídky Oty Pavla

01-07-2020

Začínal jako sportovní redaktor Československého rozhlasu, ve svých knihách popisoval cestu fotbalové Dukly Praha mezi mrakodrapy i pohádkový příběh, kterak Jiří Raška získal pro Československo historicky první zlatou medaili na zimní olympiádě. Největší popularitu mu ale přinesla Berounka, zlatí úhoři a povídky vycházející z jeho života. Přestože ho trápila psychická nemoc a dožil se jen 42 let, jeho knihy jsou populární i o půl století později.

Ota Pavel, foto: Archiv České televizeOta Pavel, foto: Archiv České televize Velkou znalkyní díla Oty Pavla je spisovatelka a nakladatelka Slávka Kopecká, která na začátku tohoto tisíciletí připravila souborné vydání povídek Oty Pavla, včetně těch, které se objevily v pozůstalosti. Jak vypadalo dětství Oty Pavla? Odpovídá tomu, co známe z jeho povídek?

Kopecká: „To co já vím a vím to z hodně blízké strany, protože moje babička a jeho babička v Buštěhradě ve Středočeském kraji sousedily, tak Ota tam prožil opravdu zásadní chvíle svého života. Ty chvíle, kdy jako židovská rodina odešli do koncentračních táborů, děti, babička, děda, otec, strýcové. Ale malý Otík, který je ročník třicet, bylo mu dvanáct, zůstal s maminkou. Což ovšem znáte z filmu a z jeho příběhu. Byl tam a prožil traumata, která se mu potom odrazila v duši. Tam dostal ty první údery.“

Mimochodem, když říkáme Ota Pavel, měli bychom upřesnit nebo připomenout, že to je pseudonym. Jak se jmenoval původně?

Ulice Oty Pavla v Buštěhradu, foto: Barbora Kvapilová, Český rozhlasUlice Oty Pavla v Buštěhradu, foto: Barbora Kvapilová, Český rozhlas Kopecká: „ Oni byli odjakživa Popperovi. Kde se vzala změna jména? To se stalo až po pětačtyřicátém roce, kdy se židovské rodiny houfně po té genocidě přejmenovávaly. Ota Pavel byl křtěný Otto Popper. Táta Leo oba kluky, jak Huga, tak Jirku přihlásil na židovské náboženství. Ale malého Otu ne. I když také nosil hvězdu, ale chodil do buštěhradské školy.

Naše rodiny sousedily. Naše rodina měla pekařství. Moje máma k Popperům vozila housky. Znala je všechny - Lea, Otu, Helenku, Karla, babičku, dědu. Když jsem byla malá, tak mi vyprávěla ne pohádky, ale všechny gauneřiny, které dělal povedený tatínek Leo. To je pravdivé, že dělali hrozné věci".

Těmi místy, která se objevují v nejslavnějších povídkách Oty Pavla, je okolí Berounky nedaleko Křivoklátu. Mimochodem změnilo se to za těch sedmdesát nebo osmdesát let? Nebo když tam člověk přijede, tak to vypadá pořád stejně, jak to zná z povídek?

Foto: Barbora Kvapilová, Český rozhlasFoto: Barbora Kvapilová, Český rozhlas Kopecká: „ Díky bohu, příroda je mocná čarodějka, vypadá to stejně. Před časem, co zemřel Hugo, nejstarší syn a oblíbený strýc Oty, tak jsem mu byla na pohřbu. Dcery ho rozprášily z lodičky. U strýce Proška, to znáte z filmu a já to znám podrobně z četby všech možných povídek. Bylo to ohromně dojemné, akorát Hugo předtím nadával, že ryby už neberou, jak brávali.“

Mimochodem převozník Prošek, který se prolíná povídkami, byl opravdu takový, jak ho popisuje Ota Pavel nebo je tam nějaká autorská licence, že ho posouval někam, kde ho třeba chtěl zpětně vidět?

Kopecká: „ co vím od synů i od Oty, tak to byla zásadní figura jejich života, protože jim pomohl. Protože je to pravdivé. Psaní Oty Pavla je o pravdě a pravda dojímá. Ale nenese někdy jenom dobré plody, protože Otu mnohá ta pravda lámala v pase. Soudruh bolševik ho neměl rád a ničil mu texty a ničil mu pointy a vyhazoval mu povídky. Povídka prase nebo Běh Prahou, to vůbec nevyšlo nebo to vyšlo ve zmrzačené podobě. Ničili ho a on byl tak citlivý, že umřel a bylo mu necelých dvaačtyřicet let.“

Vraťme se na konec 40. let, v roce 1949, ve svých 19 letech, nastoupil Ota Pavel do Československého rozhlasu jako sportovní redaktor, následně psal i pro časopis Stadion a týdeník Československý voják, a právě díky tomu vznikla jeho první kniha popisující cestu pražského fotbalového armádního klubu do zámoří Dukla mezi mrakodrapy. Ota Pavel napsal i další sportovní knihy, a to včetně Pohádky o Raškovi, tedy o prvním vítězi zimní olympiády v historii Československa. Půlstoletí po Raškově vítězství právě tento text Oty Pavla nahrál Český rozhlas jako audioknihu a věnoval jí všem českým reprezentantům, kteří si jí jako motivaci vezli na olympiádu v roce 2018.

V 60. letech propukla u Oty Pavla duševní nemoc, během olympiády v Innsbrucku se kvůli ní dokonce pokusil zapálit statek nad Innsbruckem a od roku 1966 byl v invalidním důchodu, opakovaně se léčil v psychiatrické léčebně, je pravda, že některé povídky vznikly i přímo během toho léčení, že je někdy diktoval zdravotní sestře?

Kopecká: „ Ne, ne, to je nesmysl. Žádným sestrám nikdy nic nediktoval, to by mě určitě kluci řekli. On nemohl, protože psaní pro něj bylo trauma a dřina a chtěl to napsat a psal. Později už psal velice těžko a pral se s každým textem. Že by to někomu diktoval, to ne. Spíš se pořád upínal k tomu, že jednou vyjde ven a že bude žít jako člověk, ale drtil ho jeho osud, jeho nemoc. Hrozně otekl, byl tlustý, nespokojený, zoufalý. Oba bratři se mu snažili pomoct, ale šlo to ztěžka a umřel taky ztěžka.“

„…v pouhých 42 letech. Do té doby vyšly knížky Smrt krásných srnců a Jak jsem potkal ryby, některé povídky se objevily v časopisech, další vyšly až po smrti, o to jste se zasloužila i vy. Jak velká část díla nevyšla za jeho života?

Kopecká: „Myslím, že i ty jeho nejslavnější- Povídky z přírody, Jak jsem potkal ryby a Smrt krásných srnců nevyšly v podobě tak jak je známe. Některé ty povídky nevyšly. On se na to strašně těšil. On věděl, že to jsou dobré věci, on znal svou cenu, i když byl zoufalý ze své nemoci, ze své nemohoucnosti. Dost se dočtete v jeho dopisech bratrům, jaká trýzeň to psaní je. On byl ve psaní maximalista. On to stokrát přepisoval. Tam bylo jasné, že odevzdával dokonalou práci.“

Vy jste už mluvila o tom, že některé jeho povídky zasáhla cenzura. Co na povídání o rybách a Berounce vadilo cenzorům?

Kopecká: „ Ty ryby tolik nevadily, tam vadil přístup k životu. Například povídka Běh Prahou. To je politická povídka inspirována Arnoštem Lustigem. To je tak silný text. O tom jsem s Otou mluvila. Bolševik nemohl tuhle povídku zkousnout. To je bláznivý příběh o tom, jak tatínek a synové dělají politický běh u voleb. Čtete to, je to politická věc. To mu neodpustili. Pak třeba povídka Prase nebude. Taková drobnost. Jeho rodiče se odstěhovali za Prahu a dostali naději, že budou vykrmovat prase. A že až nějaké vykrmí, že jim ho dají. No pochopitelně ho vykrmili a nic nedostali. To je zase ideologický souboj. Je to ale udělané tak citlivě, že vás to dojímá a zároveň vás to strašně naštve. Jinak pokud jde o ryby, vidíte, že tam politika je také, bývá tam běžně válka. Válečné obrazy se také někdy nelíbily. On každou větu, kterou mu vyrvali, tím trpěl.“

Slávka Kopecká, foto: Šárka Ševčíková, Český rozhlasSlávka Kopecká, foto: Šárka Ševčíková, Český rozhlas Vy jste připravila po roce 2000 komplexní vydání souborného díla tohoto spisovatele, v roce 2020 k tomu přidáváte i audioknihu. Když jste dávala všechno dohromady, máte tam jednoho favorita?

Kopecká: „ano samozřejmě, musím se ale zařadit mezi čtenáře, protože nejpopulárnější a nejhledanější texty jsou Smrt krásných srnců, Syn celerového krále, Jak jsem potkal ryby. A asi bych měla říct, že filmová podoba je dokonalá také proto, že dramaturgyní byla Helena Sýkorová, pracovala také pro rozhlas, dělala pohádky. Pro Karla Kachyňu připravila nádherné věci. Já bych byla pro povídky z přírody a pochopitelně pro Běh Prahou a Jak šel táta s Afrikou. Táta je Leo, ten lupič z Buštěhradu, který si chodil namlouvat mojí matku. Takže v tom mám ještě osobní díl. Proto mě měl Ota rád, že jsem z Buštěhradu, jdu jeho cestou, jsem novinářka, sportovkyně.“

Kdybyste měla člověku, který nepřečetl ani jednu povídku nebo knížku Oty Pavla, říct, proč by po ní měl sáhnout?

Kopecká: „Protože je pravdivá a dojme. Dneska čtete lživé věci, které vás nedojmou. Tady je něco unikátního. Jan Werich řekl, že kdyby psal Ota Pavel anglicky, klečel by mu u nohou celý svět. To je pravda, protože mistrovství je v jednoduché formě, ale hlubokém lidském obsahu.“

01-07-2020