Alberto Vojtěch Frič (1882-1944)

Alberto Vojtěch Frič

8. září 2012 uplyne 130 let od narození českého cestovatele, etnografa, kaktusáře a znalce indiánů Alberta Vojtěcha Friče. Jihoameričtí indiáni jej pojmenovali Karaí Pukú (Dlouhý lovec), v Evropě byl znám též jako Lovec kaktusů.

V letech 1901-1929 podnikl sedm cest do Jižní Ameriky a jednu do Severní, kde se soustředil jednak na sběr kaktusů, jednak objevování nových končin a sběr etnografických materiálů o divoce žijících indiánských kmenech. Na svých cestách pořizoval botanické a etnografické fotografie a je považován za průkopníka české krajinářské a cestopisné fotografie.

V kmeni jihoamerických Indiánů Chamacoco žijících v severní části oblasti Gran Chaco v Paraguayi doposud žijí potomci A. V. Friče a před několika lety s nimi navázali vztahy potomci Fričových příbuzných z České republiky. Kmen Chamacoco pravidelně navštěvují a podporují.

Fričovy cesty za kaktusy

„Z tak neforemné, nevzhledné rostliny, která mohla mít pro mne význam jenom potud, pokud sloužila mi za nástroj odplaty, vyvinovala se krása, jakou jsem dosud nepoznal…“

Alberto Vojtěch Frič se narodil v Praze roku 1881 jako syn známého právníka a náměstka primátora. V jeho otci nebyla ani stopa po nějaké dobrodružnosti. Ale syn ji měl po kom zdědit, vždyť jeho strýc byl Josef Václav Frič, slavný revolucionář z roku 1848. Frič se už od deseti let zajímal o kaktusy. K prvnímu se dostal docela zajímavým způsobem. Říká se, že jako malý chlapec chtěl s kamarády potrestat celníka, který jim bránil v pašování vajec. Tak si opatřil svůj první kaktus, o který se celník popíchal, když mu udeřil do tašky. kaktus tak splnil svůj účel, byl dán na okno a dlouhou dobu ponecháván bez povšimnutí. Posléze však vykvetl a to upoutalo Fričovu pozornost. Nově objevený svět Friče nadchnul. Začal shánět kaktusy kousek po kousku. Dokonce mu i ze zahraničí posílali druhy, které nemohli sami určit. Teprve 17 letý Frič dostal v této souvislosti pozvání od velké kaktusářské firmy z Erfurtu, kde zprvu nemohli uvěřit, že může být tak mladý hoch odborníkem na kaktusy. Ale počáteční nedůvěra se brzy rozplynula, jakmile se Vojta dal do práce. Určil všechny záhadné kusy, až na dva. A domů si vezl bohatou kolekci nových sběrů z Mexika. Fričův skleník byl brzy plný. Část jeho kaktusů odkoupila botanická zahrada. To už byl Vojta v oktávě a připravoval se k maturitě. Teď musely kaktusy stranou, musel doplnit všechny mezery ve školních vědomostech. Zařekl se, že všechno dožene a o kaktusy se mu bude za pár korun zatím starat kamarád Karel. Ten rok byla tuhá zima a jednoho dne zůstalo topení ve skleníku zavřené. Největší a nejlepší soukromá sbírka kaktusů v celém Rakousko-Uhersku do rána promrzla.

V objetí jaguára

Ilustrace Zdeňka Buriana ke knize Strýček IndiánIlustrace Zdeňka Buriana ke knize Strýček Indián První cestu do Jižní Ameriky zaplatil Fričovi zčásti jeho otec. Alberto Vojtěch Frič zamířil do Brazílie do divokých končin Mato Grossa, kde se setkal s indiány kmene Šavantes. Lákaly ho oblasti, kde se ztratilo mnoho zkušených cestovatelů, místa, kam se neodvažovali ani Brazilci. Z cesty se musel předčasně vrátit, neboť utrpěl vážná zranění při souboji s jaguárem. Šelma Friče zaskočila a on ji stihl výstřelem pouze zranit, načež se s ní střetl tělo na tělo. Ať už zvíře poté zabil nožem nebo opožděně zaúčinkovalo předchozí zranění, následky střetu byly pro Friče velmi zlé. Léčil se u indiánů a po několika týdnech se vrátil do Evropy. Tato událost, jakkoli nepříjemná, se později stala pro Friče požehnáním. Byl mužem, který přežil v objetí jaguára. Posvátná úcta, kterou byl díky tomu obestřen, umožnila Fričovi později dosáhnout cílů, kterých by jinak dosáhnout nemohl.

Mezi indiány

"Možná se vám to bude zdát nepochopitelné, i já se jen těžko zbavoval předsudků, které ve mně v dětství vzbudily knížky a později vypravování rádobycestovalských turistů, kteří vydávali za indiány zubožené trosky na pomezí civilizace, které pozorovali ze svých výletních lodí. Jak by mohli poznat, jak poetickou mají tito odpudiví primitivní divoši duši, jak něžná je jejich poezie a jak melodické jsou jejich radostné zpěvy. Kdo by však už měl být poetičtější než přirozený člověk, srostlý s přírodou, který denně slýchá ptačí koncerty, hukot vodopádů, tichou píseň palmových korun a svist větru ve skalních průrvách..."

Na své druhé cestě, která trvala dva roky, Frič prozkoumal pro paraguayskou vládu tok řeky Pilcomayo a proplul jím, což se nepodařilo žádné z předcházejících více než 20 expedic. Přitom objevil hrob španělského geodeta Ibarrety (zemřel r. 1898) a zjistil, že ho zabili indiáni v rozmíšce, kterou svým neuváženým a nadřazeným chováním vyvolal.

Žil mezi Indiány kmene Pilagá, Toba, Karaim, Angaité, Bororo. Studoval jejich zvyky a sbíral národopisný materiál. U Angaitů objevil primitivní obrázkové písmo, kterým psali na tykve. Delší čas strávil u indiánů kmene Čamakoko (Chamacoco) v povodí řeky Paraguay, se kterými se sblížil za dramatických okolností při povodni v roce 1904, a oženil se zde po indiánském způsobu s indiánkou Loray (Černá kachna). Z jejich svazku se narodila dcera Hermína (narozena asi v září 1905, zemřela 10. března 2009).

Indián v Praze

Ze své třetí cesty v roce 1908 přivezl z Ameriky do Prahy Čerwuiše, indiána z kmene Čamakoko, aby zjistili jak léčit chorobu, kterou jeho kmen trpěl. V Čechách se léčba povedla: ukázalo se, že nemoc zapříčiňují dosud neznámí střevní parazité (konkrétně měchovec Ancylostoma duodenale) a k léčbě že je možno použít silné projímadlo. Lék se sice podařilo objevit, ale pro Čerwuiše nebyl pobyt v cizím prostředí příliš šťastný, i když při něm došlo k řadě humorných příhod. Například při jedné pouti Prahou ztloukl několik rakouských strážníků, protože si myslel, že se jedná o zlé kouzelníky. Vyléčený Čerwuiš zůstal cizincem v Praze i ve své vlasti. Plný touhy rozdělit se po návratu o své zážitky se svými druhy a popsat věci, které mohl v Evropě spatřit, jim začal o tom všem vyprávět. Po čase mu ale jeho druzi přestali věřit a vyhnali ho mimo své společenství.

Během třetí cesty se Fričovi rovněž podařilo najít a získat pozůstalost po italském fotografovi Guido Boggianim, který byl za nejasných okolností zabit indiány v roce 1901.

Za vlastní peníze

Frič také musel k odvodu na vojnu, kterému se chtěl ovšem vyhnout, protože chystal další výpravu. Doufal, že se svou malárií a nohou potrhanou jaguárem vyklouzne, ale byl odveden a musel žádat o odklad.

Navštívil Národopisné muzeum v Berlíně, kde u vystavených předmětů z etnografických sbírek indiánských kultur objevil mnoho chyb a nepřesností. Nechal se odvést k řediteli muzea, který znal některé Fričovy články. Dohodli se na tom, že Alberto dostane 15 tisíc marek, a hamburskému muzeu muzeu dodá 1500 kusů národopisných předmětů ze svých dalších výprav. Tímto způsobem si tedy Frič vydělal na další cestu.

Etnografická výstava ve vile Božínka v roce 1913Etnografická výstava ve vile Božínka v roce 1913 Jeho následné výpravy narušila první světová válka. Po ní se do Jižní Ameriky opět vrátil, také jako oficiální pověřenec československé vlády. Uvažovalo se o jeho jmenování velvyslancem, ale nakonec z něj sešlo, protože pro diplomatickou kariéru se Frič příliš nehodil, byl zvyklý říkat věci přímo.

Po návratu ze své páté cesty se Frič oženil s Dragou Janáčkovou, s níž měl syna Ivana ( narozen r. 1922). Jeho vnuk Pavel Frič s manželkou Yvonnou se snaží zvýšit povědomí o A. V. Fričovi. Početné potomstvo (8 dětí) po sobě zanechala i Fričova jihoamerická dcera Hermína, kterou při svém odjezdu předal do péče náčelníka Magpioty a jejíž synové nosí jméno Fric. Obě větve rodiny se o sobě dozvěděly až v roce 2000, kdy Hermínu objevili čeští filmaři Alice Růžičková a Martin Číhák.

Zbraně ve skleníku

A. V. Frič odjel do Jižní Ameriky naposledy v roce 1932. Za několik let přišla druhá světová válka. Okupace zastihla Friče v Praze, který na protest odmítal vycházet z domu. Údajně pojmenoval jeden kaktus po Hitlerovi. Když mu jeden návštěvník pogratuloval k této skvělé myšlence, která se bude okupantům jistě líbit, Frič ho uzemnil komentářem, že to udělal proto, že ten kaktus je nedomrlý, nemocný a brzy chcípne. Ve svých sklenících údajně ukrýval zbraně a partyzánské spojky za ním chodily pro léky. V květnové revoluci si přišly zbraně vyzvednout, ale Frič již nežil. V roce 1944 se škrábl o rezavý hřebík u králíkárny a onemocněl tetanem. Navrhoval lékařům, aby mu v rámci léčby aplikovali kurare (indiáni je proti tetanu podle něj relativně úspěšně používali), ale lékaři raději zůstali u standardní léčby. Zemřel v prosinci 1944.

 
 

Fričovy kaktusy

Kaktusy Frič sbíral objevoval a sbíral převážně v Jižní Americe od Mato Grossa přes Gran Chaco až po Andy ve výšce přes 5000 m n. m. Navštívil kvůli nim i Střední a Severní Ameriku. V botanické zahradě v hlavním městě Mexika objevil druh Astrophytum asterias, který již byl považován za vyhynulý. Prováděl výzkum kaktusů s narkotizačními účinky, které někdy zkoušel i sám na sobě. Učinil mnoho objevů, ale příliš systematicky je nezaznamenával, a proto spousta jím objevených druhů byla nakonec přisouzena jiným, neboť se nepřiměl k tomu, aby je podrobně a přesně vědecky popsal. Jediné větší botanické práce jsou jeho Index kaktusů a unikátní herbář se stovkami záznamů.

A. V. Frič se stal odborníkem světového formátu, byl považován za největšího znalce kaktusů, popsal desítky nových druhů a shromáždil největší a nejcennější sbírku kaktusů své doby, která se bohužel nedochovala. Kaktusy umrzly ve sklenících za druhé světové války, protože se Fričovi nepodařilo sehnat dostatek topiva.

Kaktusy pojmenované po Fričovi

* Echinopsis fricii
* Gymnocalycium fricianum
* Lophophora fricii
* Malacocarpus fricii
* Parodia friciana
* Cleiostocactus straussii var. fricii

Frič se kromě kaktusů zabýval i jinými rostlinami a prováděl různá šlechtění a křížení užitkových plodin. Vypěstoval například rostlinu, která měla nad zemí rajčata a pod zemí brambory.

Fričovi indiáni

„Šel-li jsem navštívit ministra nebo prezidenta jihoamerických republik, oblékl jsem si frak. Chce-li ale cestovatel pochopit člověka divočiny, musí odložit šaty, oholit brvy a obočí, stát se jedním z nich…“

Frič s indiánem Čejkolkem z kmene TobaFrič s indiánem Čejkolkem z kmene Toba Mezi indiány prožil deset let života. Navštívil a popsal desítky kmenů, do Evropy přivezl mnoho etnografických předmětů a fotografií. Sestavil také slovníky 36 indiánských jazyků. Jako kaktusář byl Frič ctěn doma i ve světě, jako znalec indiánů získal popularitu zejména v zahraničí. Mnoho jeho sbírek skončilo v zahraničí, zejména v New Yorku a Petrohradě, jen malá část je k vidění v Náprstkově muzeu. I většina jeho odbornějších prací o indiánech vyšla v cizině.

Checomacoco

Hermína Ferreira FricHermína Ferreira Fric v roce 1999 objevili čeští filmaři Alice Růžičková a Martin Čihák v Paraguayi v oblasti Chaco indiánské potomky A. V. Friče. Putovali ve stopách Friče podle jeho knihy Z Pacheca do Pacheca oklikou přes střední Evropu. Filmaři s touto knihou putovali oblastí Chaca, navštívili město Bahía Negra, které bylo kdysi Pacheco, a pátrali po nějakých stopách po Fričovi. A v jedné indiánské vesnici se jeden z indiánů podíval do té knihy a vidí - Frič. Frič mu nic neříkalo, ale viděl napsáno Fric. A říkal: tady kousek, ve vesnici Puerto Esperanza, žije rodina, která používá jméno Fric. Filmaři tam celí nadšení odjeli a zjistili, že tam žije Hermína se svou rodinou, která má asi dvěstě členů a používá jméno Ferreira Fric.

Hermína byla Fričovou dcerou, vzešlou ze svazku s Loray. Narodila se někdy kolem roku 1905, zemřela v roce 2009 ve věku přes sto let. V roce 2005 vzniklo občanské sdružení Checomacoco, které založili vnuk A. V. Friče, fotograf Pavel Frič a jeho žena Yvona. Bylo založeno z podnětu jednoho ze synů Hermíny, který po první návštěvě Fričů v Paraguayi jim napsal, jestli by nebylo možné zajistit nějakou pomoc pro indiány v Chacu. Mottem tohoto sdružení bylo dělat to, co sami indiáni chtějí. A konkrétně první věc, kterou si vymysleli bylo založení chovu krav.

Články na stránkách Radia Praha:

V Paraguayi žijí indiánští potomci cestovatele Alberta Vojtěcha Friče, Češi pro ně nakoupili stádo krav

Potomci cestovatele Friče pomáhají svým příbuzným, Indiánům v Paraquayi. Podporují i jejich další vzdělání

Stránky občanského sdružení Checomacoco: www.checomacoco.cz

Frič spisovatel

Velmi populární byly Fričovy dobrodružné knihy, v nichž čerpal ze svých zážitků. Dočkaly se několika vydání a byly ilustrovány kresbami Zdeňka Buriana.

Mezi indiány (1918), Zákon pralesa (1921), Strýček Indián (1935), Dlouhý lovec (1935), Hadí ostrov (1947)

Stěžejní etnografickou prací je kniha Indiáni Jižní Ameriky (1943), ve které popisuje indiánské zvyky různých kmenů. Zážitky s indiánem Čerwuišem, kterého přivezl do Evropy vycházely za druhé světové války v časopise Pestrý týden.

Kaktusům se věnuje v dílech: Kaktusy sukkulenty a jejich pěstění (1924), O kaktech a jejich narkotických účincích (1924), Svět kaktusů podle Friče (1931-42)

Vila Božínka - domov lovce kaktusů

Vilu Božínku na Smíchově si nechal postavit na místě bývalé usedlosti podle vlastních plánů sám Frič roku 1911. Náchazela se zde botanická zahrada, skleníky i etnografické muzeum. V roce 1913 ve vile vystavil svou sbírku etnografického materiálu, kterou pořídil u kmenů Čamakoko, Angaité, Pilagá, Toba, Kaďuveo a jiných. V pracovně měl portrét mladé indiánky Loray, se kterou se v Latinské Americe oženil podle zvyklostí kmene Čamakoko. Ve 20. letech se v Praze poté ovšem oženil znovu. Vzal si Drahomíru (Dragu) Janáčkovou.

Častým hostem na Božínce byl malíř Zdeněk Burian, který ilustroval Fričovy knihy Strýček indián (1935), Dlouhý lovec (1941) a Hadí ostrov (1947). Burian je také autorem dvou portrétů Friče.

Ve sklenících na Božínce vytvořil jednu z největších sbírek kaktusů na světě, kam z Latinské Ameriky přivezl obrovské množství dosud nedostupných druhů kaktusů. Založil tu také roku 1922 Spolek pěstitelů kaktusů v ČSR.

Během války se Frič uzavřel na Božínce a z domu prakticky nevycházel. Nechal si narůst dlouhé vousy a odmítl se oholit, dokud Němci neopustí naší vlast.

Po Fričově smrti skleníky a unikátní kolekce kaktusů a dalších rostlin zanikly. Jedinečné etnografické sbírky byly rozptýleny po muzeích v Praze, Berlíně, Petrohradě i New Yorku. Vdova po Fričovi vilu kvůli dluhům prodala, ale noví majitelé do ní neinvestovali a vila zchátrala.

V roce 2005 byla Božínka bez jakéhokoliv zájmu veřejnosti srovnána se zemí. Na jejím místě měly být postaveny dvě nové bytové vily, ale doposud se tak nestalo. Jsou zde k vidění jen zarostlé ruiny.