Karel Čapek


Se samozřejmostí svého věku plánoval stále v budoucím čase: "Pojedu, napíšu, udělám." Jako by měl před sebou nedohlednou pláň času. Ale přitom podvědomě cítil tlak krátkosti svého života, proto spěchal vydat své myšlenky, zestučňuje povídku na podpovídku či bajku. V dobách zlých se svěřuje Karlu Poláčkovi, že se bojí umírání, protože to nikdy nedělal a neví, jak to dokáže. "Nebojte se Čapku, vy trefíte všechno," utěšuje ho se úsměvem Poláček, protože oba vědí, že smrt, která se blíží k Československu, je i jejich smrtí. A Karel Čapek odmítá odejít do emigrace, zůstává doma, aby smrt přijal z rukou, které nejvíce nenávidí, jen když bude při vyslechnutí svého ortelu mít českou půdu pod nohama... Olga Scheinpflugová, Literární noviny, 1965

Kliknete a uvidite hrob Karla Capka zblizka

V osudových měsících Československa roku 1938 vydal nejvíce ze svých duševních i tělesných sil, začal nápadně hubnout, mluvil, vysvětloval a naléhal, aby Francie a Anglie nedaly zahynout naší zemi, a děsil se, kdykoli poznal, že nejsou připraveni ti, kterým nejvíce věřil. A když henleinovci začali klást své nestoudné požadavky, v jeho notesech přibývalo záznamů, dat a schůzek, povinností a slibů rozhlasu, novinám a o jeho čas se rvali lidé zvaní i nezvaní. A potom přišel Mnichov. Čapkovy věřící i věštící oči vzplanuly zoufalstvím, odmítal jídlo, vysílený, poražený a uštvaný si se zlověstným klidem uvědomoval, že je zbytečný. "Zdá se mi, že už tu nemám co dělat. Byl bych směšnou figurou, můj svět umřel, věřil jsem totiž v jakési závazky, v takzvanou čest, ve smlouvy a v podobné věci. Myslím, že bych se v téhle tlačenici nevyznal."

Několik dní před Štědrým večerem se již vysílením neudržel na nohou. Už od začátku prosince jeho žena Olga Scheinpflugová s obavy sledovala, jak neustává ve své práci, ačkoli má rýmu, kašel a teplotu a jídla se sotva dotknul... Přivolaný doktor Steinbach našel Čapka již v posteli a nařídil mu strávit vánoce v posteli. Karel Čapek se nebránil, jen natáhl ke Steibachovi ruku a zaprosil: "Buď u mně. Nějak se to ve mně sečetlo, celý ten strašný rok a všechna ta ošklivost, všechna ta práce, námaha i nechuť. Ale já si teď nemůžu dovolit stonat, já musím dopsat... Rozkašlal se těžkým sípavým kašlem a padl na polštář. Bděli u něho s Olgou až do rána. Chvílemi usínal vyčerpáním, záchvaty těžkého kašle mu rvaly vyhublou hruď a ozvaly se bolesti páteře, které vylétly až k mozku. Smrtelná únava z ustavičného kašle ho vysilovala a ubývaly mu i duševní síly; jako by se všechno, co v posledních týdnech probolel a prožil, náhle proměnilo v nezměrnou tíhu, která ho táhla ke dnu. Věděl, že je s ním zle a cítil, že horečkami vysílený mozek ztrácí vůli k boji.

Štědrý den přešel bez radosti, v koutě sklepa čekal holý vánoční stromek. K nemocnému nepouštěli nikoho, kromě bratra Josefa. Hleděli na sebe, Karlovy oči prosily: povídej. Josef přemohl palení v očích, aby se nerozplakal, Karlův propadlý obličej ho děsil, ale povídal, o společném dětství. Pak vyšel na chodbu a plakal. Další noc se rozlomila na dvě poloviny, a když přešla k božíhodovému ránu, řekl doktor Steinbach Olze, že jede pro profesora Charváta. Neřekl jí však, že Karlův stav je kritický. "Máte oboustranný zápal plic," řekl nemocnému profesor. "Tak chytrému člověku, jako vy, nemohu přece namlouvat hlouposti." Nevyhověl Olze, aby zamlčel chorobu a řekl naplno, co mu je. Pacient to ostatně věděl a zašeptal: "Myslel jsem si to... Ale já to nevydržím."

Před vinohradskou vilou v ulici Ve stromkách stál dav lidí. Sousedé z okolí, pár novinářů, přátelé. Okno do pokoje nemocného bylo dokořán, aby mohl dýchat. Plíce však odmítaly pracovat, lapal po dechu a dusil se. Z posledních sil hladil Olze ruku, pak vztačil prostředník a ukazovák. Vědala, co chce říci - už kdysi, když si řekli, že se vezmou, vztyčil před jejíma očima dva psrty pravé ruky jako k přísaze: Jsme dva, Olgo, na všechno dva. Na lásku, na štěstí i na bolest. Snad chtěl nyní povědět: I na smrt jsme dva... Vzdaloval se jí. Smrt mu již položila ruku na čelo. Byl večer, šest hodin čtyřicet tři minuty, byl Boží hod vánoční roku 1938.

Z životopisu Brána věčnosti o bratřích Čapkových



   Zpět