Karel Čapek
Se samozřejmostí svého věku plánoval stále v budoucím čase: "Pojedu,
napíšu, udělám." Jako by měl před sebou nedohlednou pláň času. Ale
přitom podvědomě cítil tlak krátkosti svého života, proto spěchal
vydat své myšlenky, zestučňuje povídku na podpovídku či bajku. V
dobách zlých se svěřuje Karlu Poláčkovi, že se bojí umírání, protože
to nikdy nedělal a neví, jak to dokáže. "Nebojte se Čapku, vy trefíte
všechno," utěšuje ho se úsměvem Poláček, protože oba vědí, že smrt,
která se blíží k Československu, je i jejich smrtí. A Karel Čapek
odmítá odejít do emigrace, zůstává doma, aby smrt přijal z rukou,
které nejvíce nenávidí, jen když bude při vyslechnutí svého ortelu mít
českou půdu pod nohama... Olga Scheinpflugová, Literární noviny, 1965
V osudových měsících Československa roku 1938 vydal nejvíce ze svých
duševních i tělesných sil, začal nápadně hubnout, mluvil, vysvětloval
a naléhal, aby Francie a Anglie nedaly zahynout naší zemi, a děsil se,
kdykoli poznal, že nejsou připraveni ti, kterým nejvíce věřil. A když
henleinovci začali klást své nestoudné požadavky, v jeho notesech
přibývalo záznamů, dat a schůzek, povinností a slibů rozhlasu, novinám
a o jeho čas se rvali lidé zvaní i nezvaní. A potom přišel Mnichov.
Čapkovy věřící i věštící oči vzplanuly zoufalstvím, odmítal jídlo,
vysílený, poražený a uštvaný si se zlověstným klidem uvědomoval, že
je zbytečný. "Zdá se mi, že už tu nemám co dělat. Byl bych směšnou
figurou, můj svět umřel, věřil jsem totiž v jakési závazky, v
takzvanou čest, ve smlouvy a v podobné věci. Myslím, že bych se v
téhle tlačenici nevyznal."
Několik dní před Štědrým večerem se již vysílením neudržel na nohou.
Už od začátku prosince jeho žena Olga Scheinpflugová s obavy
sledovala, jak neustává ve své práci, ačkoli má rýmu, kašel a teplotu
a jídla se sotva dotknul... Přivolaný doktor Steinbach našel Čapka již
v posteli a nařídil mu strávit vánoce v posteli. Karel Čapek se
nebránil, jen natáhl ke Steibachovi ruku a zaprosil: "Buď u mně. Nějak
se to ve mně sečetlo, celý ten strašný rok a všechna ta ošklivost,
všechna ta práce, námaha i nechuť. Ale já si teď nemůžu dovolit
stonat, já musím dopsat... Rozkašlal se těžkým sípavým kašlem a padl
na polštář. Bděli u něho s Olgou až do rána. Chvílemi usínal
vyčerpáním, záchvaty těžkého kašle mu rvaly vyhublou hruď a ozvaly se
bolesti páteře, které vylétly až k mozku. Smrtelná únava z ustavičného
kašle ho vysilovala a ubývaly mu i duševní síly; jako by se všechno,
co v posledních týdnech probolel a prožil, náhle proměnilo v nezměrnou
tíhu, která ho táhla ke dnu. Věděl, že je s ním zle a cítil, že
horečkami vysílený mozek ztrácí vůli k boji.
Štědrý den přešel bez radosti, v koutě sklepa čekal holý vánoční
stromek. K nemocnému nepouštěli nikoho, kromě bratra Josefa. Hleděli
na sebe, Karlovy oči prosily: povídej. Josef přemohl palení v očích,
aby se nerozplakal, Karlův propadlý obličej ho děsil, ale povídal, o
společném dětství. Pak vyšel na chodbu a plakal. Další noc se
rozlomila na dvě poloviny, a když přešla k božíhodovému ránu, řekl
doktor Steinbach Olze, že jede pro profesora Charváta. Neřekl jí však,
že Karlův stav je kritický. "Máte oboustranný zápal plic," řekl
nemocnému profesor. "Tak chytrému člověku, jako vy, nemohu přece
namlouvat hlouposti." Nevyhověl Olze, aby zamlčel chorobu a řekl
naplno, co mu je. Pacient to ostatně věděl a zašeptal: "Myslel jsem
si to... Ale já to nevydržím."
Před vinohradskou vilou v ulici Ve stromkách stál dav lidí. Sousedé
z okolí, pár novinářů, přátelé. Okno do pokoje nemocného bylo dokořán,
aby mohl dýchat. Plíce však odmítaly pracovat, lapal po dechu a dusil
se. Z posledních sil hladil Olze ruku, pak vztačil prostředník a
ukazovák. Vědala, co chce říci - už kdysi, když si řekli, že se
vezmou, vztyčil před jejíma očima dva psrty pravé ruky jako k přísaze:
Jsme dva, Olgo, na všechno dva. Na lásku, na štěstí i na bolest. Snad
chtěl nyní povědět: I na smrt jsme dva... Vzdaloval se jí. Smrt mu již
položila ruku na čelo. Byl večer, šest hodin čtyřicet tři minuty, byl
Boží hod vánoční roku 1938.
Z životopisu Brána věčnosti o bratřích Čapkových
Zpět
|