Franz Kafka: Proces

06-05-2020

Jedním z autorů, jehož jméno je úzce spojeno s Prahou, je německy píšící právník a spisovatel Franz Kafka, který se narodil zde, na Starém Městě v roce 1883. Dílo, které po sobě zanechal, sice není rozsáhlé co do objemu, přesto je Kafka považován za jednoho z nejvýznamnějších světových autorů 20. století. O jeho zřejmě nejznámějším románu Proces mluvíme s germanistkou Jindrou Broukalovou z Univerzity Karlovy.

Komiksové zpracování Kafkova Procesu, zdroj: Proces, Chantal Montellierová a David Mairowitz, BB art 2009Komiksové zpracování Kafkova Procesu, zdroj: Proces, Chantal Montellierová a David Mairowitz, BB art 2009

Franz Kafka, foto: Public DomainFranz Kafka, foto: Public Domain Kafka v Procesu vystihuje stíhání, proti kterému není účinné obhajoby, které je patrně nespravedlivé a zdá se být i nesmyslné. Román proto poměrně často bývá vnímán jako obraz totalitární společnosti. Vzniká ale dávno před nacismem a stalinismem – v letech 1914 a 1915. Tudíž zkušenost s totalitarismem, ani zprostředkovanou, Kafka mít nemohl. Je tedy na místě vnímat jeho knihu jako obraz totalitární společnosti?

„Je třeba říci, že román Proces vychází až v roce 1925. Vyšel 26. dubna čili necelý rok po Kafkově smrti. Spíš to byla kniha, která zatím nevstoupila do širšího povědomí literární veřejnosti nebo do něj začala pomalu vstupovat. Byl to právě vývoj dvacátého století, to znamená totalitarismus, stalinismus a nacismus, který dodal románu Proces a celému Kafkovu dílu jeho nesmírnou aktuálnost. Máme tady totiž některé rysy, které jsou pro totalitární společnost typické: soud je instituce, která je opravdu všeobjímající, je všude, a obžalovaný se nemůže vymknout z jeho vlivu. Josef K. s úžasem a ohromením zjišťuje, že kanceláře soudu jsou vlastně na každé půdě. Další věc, která je pro totalitární režimy typická, je, že tady není hranice mezi soukromým a veřejným. Už zatčení Josefa K. se odehraje velmi zvláštním způsobem, ale pro totalitární režimy typickým, když si čtete například vzpomínky disidentů v Sovětském svazu, jak byli zatýkáni. K. leží v posteli, je ráno, bydlí v penzionu a kuchařka jeho bytné mu nedonese snídani. Zazvoní – a objeví se cizí muž. Když K. řekne, že by chtěl snídani, cizí muž mu odpoví, že to není možné, a K. se dovídá, že je zatčen. Toto zrušení soukromé a veřejné sféry se pak táhne celým románem.“

Zdroj: nakladatelství GaramondZdroj: nakladatelství Garamond Není to ale jenom nějaký tlak, kterému by hrdina čelil zvnějšku. Už od prvních řádků je jasné, že je to spíš naopak. Josef K. nebojuje s nějakým pouze vnějším bezprávím. Na několika místech se zdá, že závisí jen na něm, nakolik a jestli vůbec proces bude pokračovat. Jako by z hrdiny samotného vycházel teror, kterému pak čelí. Jak byste Josefa K. charakterizovala?

„Když člověk čte román Proces poprvé, myslím si, že u většiny čtenářů si získává sympatie, protože byl zasažen velmi těžkým osudem. Když ovšem člověk nad románem více uvažuje, zjistí, že Josef K. také nese svoji vinu – v tom smyslu, že se neumí bránit. Vidíme to hned na začátku, na tom, jak K. reaguje ve chvíli, kdy se dozví, že je zatčen. Řekne neznámému muži, že teď půjde do další místnosti a že je zvědavý, jak si jeho bytná zodpoví toto rozrušení. Ale hned ho napadne, že to vlastně ani neměl říkat, protože tím jako by uznává určité právo dozorců na to, aby se jim zodpovídal ze svého jednání. Josef K. velmi uvažuje, co jeho zatčení znamená. Ví, že žije v právním státě, je mír a platí všechny zákony. To, co se mu děje, je něco naprosto neslučitelného s právním státem, přesto svým způsobem autoritu neznámého soudu uznává. Tento soud postupně vstupuje do jeho myšlení, což je vidět v poslední kapitole, kdy ho dva zřízenci odvádějí. Josef K. už tuší, že to bude špatný konec, že to bude jeho poprava. Když ovšem míjejí strážníka, který se na ně dívá s určitým podezřením, a tady by byla možnost, kdyby K. vykřikl, že by mu třeba strážník mohl pomoci, K. to neudělá. I když se jeho strážci zarazí, on naopak přidá do kroku, a tím tedy jaksi sám vnitřně uznává autoritu soudu.“

Zdroj: Proces, Chantal Montellierová a David Mairowitz, BB art 2009Zdroj: Proces, Chantal Montellierová a David Mairowitz, BB art 2009 Josef K. je souzen, vůbec však nevíme, z čeho je obviněn. Jeho vina je zcela nekonkrétní, obecná a působí i odvěce. V tomhle smyslu, přijde mi, má jeho vina až religiózní povahu. Vyrovnával se Kafka v románu s pojetím dědičného hříchu nebo obecněji s náboženstvím?

„My vůbec nevíme, jaký ten soud je. Zdůrazňují to skoro všichni interpreti nebo mnoho interpretů, že soud je jakési prázdné místo, do kterého pak můžeme dosadit nejrůznější obsah. Právě to činí Kafkův román tak znepokojivým, mnohostranným a mnohoznačným. Můžeme ho interpretovat nejrůznějším způsobem. Vina je základní kategorií v Kafkově díle, to máte naprostou pravdu. Není to vina ve smyslu trestního práva nebo v mravním smyslu, ale je to metafyzická, náboženská vina, od které se člověk vůbec nemůže osvobodit. Náboženské interpretace se nabízejí, už Max Brod pokládal Franze Kafku za v prvé řadě religiózního myslitele, a v tomto ohledu vůbec není jediný. Kafka psal náboženské aforismy, velmi se zajímal o chasidské legendy a četl i dílo Sørena Kierkegaarda, křesťanského existencialistického myslitele.“

Román Proces znepokojuje čtenáře myslím snad na každé stránce. Nejenom kvůli tomu, co se v knize děje, tedy co je popisováno, ale i kvůli tomu, jak je to popisováno. Jaký jazyk nebo jakou němčinu Kafka používá, aby tohle znepokojení vyvolával a udržoval?

„Znepokojivý dojem románu je dán mimo jiné tím, jak Kafka realitu popisuje. Na jedné straně tady máme řadu detailních informací, například když Josef K. mluví poprvé při zatčení s dozorcem. Dozorce sedí u nočního stolku jedné z obyvatelek penzionu slečny Bürstnerové, a my se dovídáme, jak si pohrává s jejími věcmi.“

„Josef K.?“ zeptal se dozorce, snad jen aby na sebe obrátil K. roztržité zraky. K. přikývl. „Jste událostmi dnešního rána asi velmi překvapen?“ zeptal se dozorce a postrčil přitom oběma rukama několik málo předmětů, které ležely na nočním stolku, svíčku se zápalkami, jakousi knihu a jehelníček, jako by to byly předměty, které potřebuje k jednání. „Ovšem,“ řekl K. a zmocnil se ho příjemný pocit, že konečně stojí tváří v tvář rozumnému člověku a může si s ním o své záležitosti pohovořit. „Ovšem, jsem překvapen, ale nejsem nijak zvlášť překvapen.“
(překlad Pavel Eisner)

Rukopis Procesu, foto: archiv ČRoRukopis Procesu, foto: archiv ČRo „Ale na druhé straně popis není všezahrnující. Je tady jenom to, co Josefa K. zaujme, což koresponduje s tím, jak vnímáme realitu. I když si to možná zcela neuvědomujeme, moderní psychologie ví, že při vnímání reality se člověk soustřeďuje jen na to, co ho v daném okamžiku zajímá. Kafkova němčina je velmi věcná, suchá, není tady příliš mnoho emocí. Zároveň ale Kafka dává hodně prostoru nejistotě nebo možnostem různých výkladů. Projevuje se to i v tom, že poměrně často užívá modální slovesa, která dobře vyjadřují nejistotu, a že používá určitá srovnání – někdo vypadá, jako kdyby něco dělal. Když Josef K. uvažuje o motivaci jednání postav, většinou nemá jednu možnost výkladu, ale aspoň dvě, což velmi zvyšuje nejistotu.“

Skoro ke každému Kafkovu dílu se váže nějaký příběh nebo podrobnost z autorova života. Předpokládám, že čtenářka nebo čtenář, který bere Kafku do ruky poprvé, už je nějakým tím příběhem z Kafkova života „vybavený“. Není to někdy na škodu, že máme tendenci číst Kafkovy texty autobiografickou optikou?

Franz Kafka - pražský německy píšící spisovatel. Je považován za jednoho z nejvýznamějších spisovatelů 20. století. Autor románů Amerika, Proces, Zámek a řady povídek a novel (například Proměna).

„Můžeme číst jeho dílo bez znalosti jeho života, to je naprosto možné, a jeho dílo k nám bude stejně promlouvat, možná v některém smyslu dokonce i více promlouvat. Nebudeme se totiž zabývat otázkami, do jaké míry odpovídá Kafkovu životu nebo co z něj je určitým zobrazením některých situací z Kafkova života. Na druhé straně ale ani pokusy o autobiografické interpretace podle mého názoru nejsou scestné, protože sám Kafka hovoří o tom, že celé jeho dílo je komentářem k jeho životu. Velký znalec Franze Kafky Josef Čermák mluví o tom, že Kafkovy texty jsou zašifrovanou a transformovanou interpretací nebo spíše zápisem Kafkova života. U románu Proces se to velmi nabízí. Je například zajímavé, že poprava Josefa K. se odehrává den před jeho jedenatřicátými narozeninami. Je to den, kdy se Franz Kafka vydává do Berlína, aby zrušil zasnoubení s Felicií Bauerovou, které se uskutečnilo jen několik týdnů před tím. Pro Kafku je typické, že jména jeho mužských postav velmi často odkazují k jeho jménu – děje se to různými způsoby. V románu Proces se nabízí iniciála K. V některých jiných dílech je to třeba i počet písmen křestního jména hrdiny, který odpovídá počtu písmen jména Franz. V románu Proces je takové zajímavé jméno: Fräulein Bürstner, slečna Bürstnerová. Iniciály FB odpovídají iniciálám jména Felicie Bauerové, tedy Kafkovy snoubenky. Například Elias Canetti napsal velmi podrobný esej Druhý proces, ve kterém vysvětluje román Proces na základě vývoje vztahu Franze Kafky a Felicie Bauerové. Velmi důležitá je první a poslední kapitola. Canetti interpretuje první kapitolu, to znamená zatčení, jako zasnoubení a poslední kapitolu, popravu, jako zrušení zasnoubení. Ještě bych zmínila, že Kafka začíná psát román Proces v srpnu 1914, tedy v měsíci, kdy vypukla první světová válka. Řada interpretů poukazuje na to, že Kafka může zpracovávat i proměnu světa, ke které došlo tím, že vypukla tato strašná válka, kterou podle názorů mnoha historiků teprve pořádně začíná dvacáté století. Doba do vypuknutí světové války, co se týče jejího charakteru, totiž spíše odpovídá devatenáctému století. Hovoří se o dlouhém devatenáctém století, což je právě devatenácté století včetně té doby dvacátého století do vypuknutí první světové války.“

06-05-2020