Domovní štítek u Olgy a u Karla Čapka někdo rozbil. Před vchodem ležely výkaly. Zdi kdosi pomaloval hákovými kříži. Marek zazvonil. Nikdo nepřicházel. Nebylo divu. Okna v přízemí byla rozbitá. "Dobře mu tak", napsaly jisté noviny. "Kdo neustával po dlouhá léta šířit humanistické pošetilosti starého blázna Masaryka? Kdo nás přivedl s takzvanou demokracií do pěkné bryndy a sám přitom se svými komplici vybíral jen ta nejtučnější sousta? Kdo nakonec bránil tomu, abychom už dávno pochodovali bok po boku mladých sil nové Evropy?"
Marek se zimomřivě zahalil do límce svého kabátu. Zazvonil znovu. Proč neštěká Dášeňka?
Ve dveřích se konečně objevila stará hospodyně. V očích jí bylo možno číst odmítnutí.
"Směl bych ...".
Rozhodně zavrtěla hlavou. V té chvíli se objevila Olga a naznačila mu, aby vstoupil, ale zároveň si položila prst na ústa.
Olga ho nevedla tak jako vždy, ale šla po schodech nahoru, až do podkroví. Tady Marek nikdy nebyl. Ale když konečně otevřela jedny dveře, věděl to hned: to je ta místnost, do které směl vstoupit jen Karel a jeho přátelé pátečníci. U jedné z podélných zdí puritánsky zařízeného pokoje stála řada židlí. Na jedné z nich ležel malý věnec suchých květů. Ta patřívala Masarykovi.
Naproti pod oknem stál prostý stůl. Na stole ležely dvě hromádky papírů. Ta menší byla prázdná, ta větší popsaná. "Tu knížku už nedopíše," řekla konečně Olga. Marek se na ní tázavě podíval.
"Umírá."
Sestoupili po schodech až do kuchyně. Vedle sporáku ležela na polštáři Dášeňka. Starý foxteriér ztěžka zvedl hlavu a zase ji položil.
"Ten pes to ví," řekla Olga.

Napětí houstlo začátkem března 1939, kdy Hitler přistoupil ke konečné likvidaci Česko-Slovenska. Nástrojem jeho rozbití se měli stát slovenští luďáčtí separatisté, s nimiž začali různí emisaři z Berlína vyjednávat o vyhlášení samostatného slovenského státu. Protichůdné fámy střídavě zneklidňovaly a uklidňovaly českou veřejnost. Předzvěsti blížící se katastrofy však chvílemi zanikaly ve zdánlivě normálním tepu každodenního života. V neděli 12. března byl za účasti 307 zahraničních firem slavnostně zahájen Pražský vzorkový veletrh, pět tisíc diváků se zúčastnilo leteckého dne v Ruzyni a davy Pražanů navštívily tradiční Matějskou pouť. Avšak zároveň se toho dne v Praze poprvé objevily říšskoněmecké vlajky, vyvěšené se souhlasem policejního ředitelství pražskými Němci na oslavu "Říšského dne hrdinů". Události se však valily. V poledne 14. března 1939 odhlasoval slovenský sněm v Bratislavě vytvoření samostatného slovenského státu.

Téhož dne zaslala maďarská vláda do Prahy ultimativní žádost, aby československá armáda vyklidila Podkarpatskou Rus. Po poledni obdržel prezident Hácha prostřednictvím německého velvyslanectví pozvání k cestě do Berlína na schůzku s Hitlerem.

Dr. Hácha zřejmě netušil, co ho v Berlíně čeká. Spád událostí v příštích hodinách netušil ani ministerský předseda Beran a další členové vlády. Prezident se s nimi ostatně neradil a svým rozhodnutím jet do Berlína je postavil před hotovou věc.

Ve chvílích, kdy byl dr. Hácha vítán na berlínském Anhaltském nádraží, odjížděl z pražského Wilsonova nádraží vlak do Krakova, v němž v poslední chvíli unikla do exilu řada židovských rodin z různých částí Čech. Byla mezi nimi i rodina spisovatele Maxe Broda.

Ve svých memoárech Mach Brod vzpomíná: "Na druhou kolej, kde stál náš vlak přišlo mnoho přátel. Poslední zprávy v novinách hlásily, že český prezident Hácha odjel k Hitlerovi. Na obzoru bylo tedy vyjednávání. A pokud se vyjednává, nemůže se nic stát....".

Za pár hodin, ještě 14. března, uviděl Max Brod na ostravském nádraží německé vojáky v plné zbroji. Následujícího dne ho v okupované Praze hledalo gestapo. Naštěstí marně.

Prezident Hácha a ministr zahraničí dr. Chvalkovský zatím sedí ve zvláštním vlaku do Berlína. Nevědí, že nacistická vojska začala postupovat směrem k Moravské Ostravě. Fašisté nepočítají s odporem. V Místku je však vítá ostrá palba. Vojáci 8. pěšího pluku umístěného u řeky Ostravice v Čajánkově továrně odmítají porušit vojenskou přísahu. Obranné boje bude řídit kapitán Karel Pavlík. Nacisté mu to nezapomenou, zahyne v koncentračním táboře. V pražském rozhlase panuje vzrušení. Redaktoři přijímají poslední telefonát svých ostravských kolegů: "Loučíme se s vámi, německé tanky jsou již v dohledu....".

Minula půlnoc. Je patnáct minut po jedné hodině, když doktor Hácha a doktor Chvalkovský vstupují do budovy nového kancléřství v Berlíně. Jsou uvedeni do velkého sálu s dlouhým stolem. Stojí tu prominenti třetí říše v čele s Hitlerem. Ten štěká slova o anarchii v Čechách a na Moravě a o útlaku Německých občanů a konečně oznamuje, že německé oddíly se daly na pochod k českým hranicím, aby připojily tuto zemi k německé říši. Hácha má podepsat poníženou žádost o ochranu Čech a Moravy vojsky třetí říše.

Šestašedesátiletý prezident se hroutí a je povolán lékař. Když je ošetřen, je československá delegace pozvána k podpisu předem připravené deklarace. V tu chvíli se Goering přitočí k Háchovi a řekne mu: "Bylo by mi nesmírně líto, kdybych musel zničit tak krásné město jako je Praha. Ale musel bych to udělat, aby Angličané a Francouzi věděli, že moje letectvo je schopno vykonat stoprocentní práci. Oni tomu totiž stále ještě nechtějí věřit a já bych jim to chtěl dokázat!" Hácha pak vstupuje do kancléřovi pracovny a podepisuje prohlášení o tom, že vůdce bere český národ pod ochranu Německé říše. Když mezi 5. a 6. hodinou ranní opouští delegace kancléřství vybavuje se zlomenému prezidentovi Hitlerův výrok, že narazí-li na odpor učiní konec - "dann mach ich Schluss". Odpor si ale Hitler nepřál. Už v prosinci 1938 vydal totiž tajnou směrnici o likvidaci zbytku Československa, ve které se praví, že i navenek musí být patrno, že jde jen o pacifikační akci a nikoli o válečnou operaci. Proto také v Berlíně přivítali, když se česko-slovenský prezident rozhodl jet do říšského hlavního města. Bez podpisu dr. Háchy věhlasného znalce státního a mezinárodního práva, prezidenta obsazovaného státu, by celá akce byla obyčejným, nijak nepřizdobeným násilím.

Možná, že se tehdy mnohým vybavila v mysli jedna věta ze hry Voskovce a Wericha "Pěst na oko aneb Ceasarovo finále" Před rokem se ještě z českých jevišť mohlo svobodně ozývat - "Vidíte tu dlaň.... vidíte tu pěstičku... já nechci nikomu vyhrožovat, ale svobodně se rozhodněte, kdo tu bude kapitánem".

Vláda se sešla 15. března 1939 po třetí hodině ranní. Ministerský předseda Rudolf Beran a ministr obrany generál Syrový hovořili již předtím telefonicky s prezidentem Háchou, který je z Berlína informoval o Hitlerově rozhodnutí. Tehdejší ministr školství a národní osvěty universitní profesor dr. Jan Kapras začal hned telefonem burcovat svoje podřízené a nařídil jim, aby se hned odebrali do svých kanceláří a zlikvidovali všechny seznamy a doklady z archívů. Totéž měli udělat jeho manželka a syn doma. Pohotovost, s jakou doktor Kapras nařídil likvidaci dokumentů byla bohužel ojedinělým případem. Podobná duchapřítomnost představovala totiž toho rána spíše výjimku než pravidlo a to i v resortech, kde by se zdála být samozřejmostí.

Eduard Táborský tajemník tehdejšího ministra zahraničí vzpomíná: "Brzo ráno se na ministerstvu začali scházet úředníci. Někteří z nich stejně jako já zahajují čistku svých stolů, jiní pobíhají v nejistotě sem a tam. V zápětí přichází rozkaz, nechat vše tak jak je, nic nepálit. V trezoru jsou šifry, všechny kódy a všechny depeše. Rovněž v osobním oddělení zůstaly všechny spisy nedotčeny. Jaká to trestuhodná nedbalost, nic včas nepřipravit. Vždyť nebezpečí tu existovalo už od Mnichova. A nyní? Naši byrokraté se starají, aby byl vyšší rozkaz nic nespalovat proveden, to aby na ně později nikdo nemohl."

Po páté hodině ranní se republika začíná probouzet. Z rozhlasu jsou slyšet tóny Smetanovy Vltavy a monotónní hlas oznamuje, že vojenské jednotky třetí říše překročí československé hranice, aby na žádost prezidenta Háchy převzaly nad Čechami a Moravou ochranu. Zaměstnanectvo, nechť koná za všech okolností bezvadně službu a každý nechť vychází vstříc orgánům německého vojska, aby bylo zabráněno jakýmkoli incidentům. Hlášení štábu ministerstva národní obrany: Voláme posádkové velitelství v Čechách a na Moravě. Z rozkazu prezidenta republiky odevzdejte velitelům všech jednotek tento příkaz: Německé vojsko zahájí dnes 15. března o šesté hodině ranní.....".

Jako obvykle sáhl Marek v polospánku po budíku. Ale ten to nebyl. Někdo zvonil. Na hodinách bylo za pět minut sedm. U herce může v tuhle dobu zvonit jen blázen. Byl to domovník. "Nedejte se mistře rušit. Já jen musím vyvěsit ten hadr."
"Prosím?"
Domovník se hrnul do bytu a hlaholil: "No ten práporeček. K čemu by, prosímvás, byla u vás nahoře naše nejpěknější pavlač?"
Marek šel za ním. Copak se něco slaví?"
"Radosti nemůže bejt nikdy dost... Prej už jsou tady," a spustil prapor dolů. "Kdo je tady?"
"Na kohopak jsme to celou tu dobu museli čekat? Na našeho přítele Adolfa. Přišel nás ochránit před náma samejma. Od dneška od šesti je z nás protektorát."
Marek se zachytil hrazení balkonu. "A vy vyvěšujete vlajku?"
"Policajt chodil od jedněch dveří k druhejm a říkal to. Aby němčouři viděli, jak děsně se radujem. Befél je befél."
Marek nebyl schopen slova. Rychle se oblékl a ve dveřích bytu narazil na svého bratra Lea. Ten už to věděl z ranního rozhlasového zpravodajství. Bratři mlčky vyšli na ulici a jeli do města.
Z rampy muzea bylo vidět celé Václavské náměstí. Odspodu, od Starého Města se sunul obrovský, šedivý, nekonečný ocelový had. Přímo pod nimi stál reportér říšského rozhlasu.

Marek a Leo pozorovaly nekončící kolonu nacistické armády. Na krytu jednoho pancíře spatřili kameru: filmovala patrně celou akci pro německý filmový týdeník. "Ubohá kamera trpí schizofrenií," řekl Leo ironicky. "Vidí vztyčené paže a huby, které jásají heil Hitler, ale támhleto nevidí" ukázal na autobusy, seřazené u městských sadů. "V nich to nadšení přivezli... ten poloslepý aparát nevidí ani to, co se skrývá za jásajícími...".
Za dvojitým kordonem policajtů tam stáli, hlava na hlavě, Češi. Zatínali pěsti, jedinou zbraň, která jim zůstala. A plivali, protože střílet nesměli.
"Schizofrenie znamená rozpolcené vědomí," řekl Leo. "Jedni vidí, co není, jiní nevidí co je. Jako kdyby všem přeskočilo."
Pod pomníkem svatého Václava vyhrávala řízná vojenská kapela rázné pochody. Musela hrát velmi hlasitě, aby přehlušila okolní pláč.
Ze všech domů vlály pestré prapory. Slavil se vlastní zánik.
Odpoledne šel Marek naposled třídou maršála Fosche. Od příštího dne se jmenovala Třída generála Schwerina.
U budovy rozhlasu stáli před vchodem vedle dvou českých policistů dvě německé hlídky.
Byl už o pěkný kousek dál, když ho kdosi zatahal za rukáv. Spatřil rychle oddechující ženu. Tu tvář odněkud znal.
"Viděla jsem vás z okna," řekla. Samozřejmě, byla to pokladní z honorářového oddělení, o zálohu nežádal nikdy marně.
"Já vám musím něco..." Nadechla se a ohlédla. Pohybem hlavy ukázala přes ulici. "Pojďte do kavárny!"
Znělo to nanejvýš naléhavě.
"Dvě černé kávy," objednal Marek.
A pak to přišlo. "Už u nás byli," řekla potichu. "Jestli jste to vy, co štval proti fuererovi... a kde bydlíte. Já jsem jim dala vaši starou adresu. Ale dlouho jim to nepotrvá, než.... Nechoďte už zpátky do bytu," řekla nejistě. "A - ahoj!" Když číšník přinesl kávu, byla už pryč.

Zatímco jedni zatínají pěsti a polykají slzy, horlivci z řad domácích nacistů si berou na mušku obchody židovských občanů, rozbíjejí výlohy, malují nápisy Jude a dopouštějí se fyzického násilí a týrání.....

Na nárožích se objevuje "Rozkas pro Obyvatele" psaný hrůzostrašnou češtinou. Ze zbytku bývalého Československa se stává Protektorát Boehmen und Moehren. V důsledku šoku dochází k mnoha náhlím úmrtím a řada občanů především židovské národnosti spáchá sebevraždu. V následujících dnech jsou noviny plné úmrtních oznámení, ovšem bez udání příčiny a okolností smrti.

V odpoledních hodinách prvního dne okupace přijíždí na Pražský hrad Hitler v doprovodu říšského ministra zahraničí Ribbentropa. Kochají se vyhlídkou a jsou v rozverné náladě. Hitler už je tedy na Hradčanech, ale kde je Hácha? Teprve po desáté hodině večerní došla zpráva, že prezidentův vlak přijel po různých peripetiích do Prahy, kde byl slavnostně a s vojenskými poctami přivítán parádní jednotkou nacistického vojska.

Příštího dne promluvil prezident Hácha prostřednictvím rozhlasu k národu:

Streaming RA / RA Download

Tak, jako byl nucen vyjádřit se k celé situaci starý a zlomený prezident bývalého Česko-Slovenska, museli zaujmout stanovisko i další aktéři několik měsíců trvající hry o zemi, ležící v srdci Evropy. Ve svém volebním okrsku v Birminghamu promluvil 17. března 1939 ke svým voličům britský ministerský předseda Chamberlain.

V době, kdy pan Chamberlain hovořil o zachráněném míru, díky vydání území, na němž žije daleký a neznámý národ, v jehož jménu by byla bláhovost zkoušet si plynové masky, probíhala v protektorátu Boehmen und Moehren už několik dní akce nazvaná příznačně Gitter (Mříže). Úřadovna Gestapa se nastěhovala do Petschkova paláce a jen v oblasti velké Prahy bylo v prvních týdnech zadrženo více než dva a půl tisíce lidí. Značná část z nich skončila ve vězení, byla dopravena do koncentračních táborů nebo později popravena. Stejný osud čekal i ty, kteří pomohli utéci Petrovi Lotarovi, z jehož knížky "... domov můj" jsme vám četli. 15. března 1939 zanikl ve střední Evropě poslední státní útvar, zachovávající si demokratické prvky. Občanská práva a demokracie byly obětovány ve jménu záchrany míru. Svět a obyvatelé bývalé Československé republiky stáli před dlouhými šesti léty nesvobody, útlaku, vraždění a válečných útrap.